Vzory

Plzeňská práva táhnou, počet uchazečů zdárně stoupá. Ostatně, není přece vůbec divu.

Pan předseda Ústavního soudu v dnešním tisku výstižně a naprosto přesně podotýká, že dnešní politici jsou tak zoufale zdegenerovaní, že se jich až štítí. Nám, kteří máme takříkajíc z první ruky politickou zkušenost z plzeňských práv, to samozřejmě nemusí vyprávět, my jsme tento nutkavě štítivý pocit zažívali už předloni a pamatujeme si ho dodnes.

Loni samozřejmě zájem o plzeňská práva poklesl, myslím zájem uchazečů, stejně jako nebude nijak závratně stoupat odbyt přiblblému prodavači hlasitě vyvolávajícímu, že má ty stoprocentně nejshnilejší a nejsmradlavější brambory v kraji, i když má brambory čerstvé.

Po loňském poklesu počtu přihlášených však konečně politické velení školy skončilo a náčelník pro věci politické se, sice krajně neochotně a zdráhavě, ale nakonec (pod naléhavým tlakem zákona o střetu zájmů) odebral kamsi (jinam). Takže plzeňská práva logicky opět táhnou.

Nohsledi pana politika sice všelijakými, naštěstí vesměs nesmírně přihlouplými, triky zkusili povyhazovat ze školy desítky učitelů (a jejich platy si po zásluze rozdělit mezi sebe) a také stovky studentů, což dodnes se značným znechucením z toho, k jak bezprávným postupům se za novopečenců odhodlala zrovna právnická fakulta, musí napravovat soudy (jak také činí, takže univerzita za trest, že novopečencům na malou chvilinku uvěřila, že aspoň něčemu trošku rozumí, prohrává spor za sporem).

Protože se však novopečencům nepodařilo vysvětlit akademické veřejnosti, že jsou-li u vesla tak skvělí lidé, jako jsou právě jen a jen oni, netřeba takových obtížných nesmyslů, jako jsou třeba volby, k volbám nakonec došlo a volební výsledek je po zásluze nakopal právě do oněch vysoce oduševnělých částí těla, jimiž hodlali laskavě zasednout veškerá křesílka spojená byť i jen se sebemenšími funkcemi.

Takže u vesla už dnes nesedí nikdo, kdo s invencí mírně zaostalého aligátora vyhazuje studenty ze školy skoro jak za feudalismu, v němž se ostatně například při tvorbě údajně supermoderního předpisu, sestříhaného kupodivu z pradávných textů, jak známo, zhlédl. A protože spolu s ním se rázným krokem vydali do temných hlubin propadliště dějin i další invencí mu podobní, plzeňská práva najednou logicky znovu táhnou.

Žijeme ve věku specializace, avšak bývalí novopečenci, jejichž plačtivě krvežíznivé odcházení bude bohužel ještě dlouho fakultu strašit, žijí v pradávné minulosti, kdy každý uměl skoro vše potřebné (takže s intelektuálním nadhledem opice zvládl žvýkat kůže či rozbíjet hlavu bližnímu svému, často dokonce současně).

Protože šedá je všechna teorie a jen strom života se zelená, i těžce hlubinný volební propadlík s pseudonymem statutární proděkan si počíná, jako kdyby naše právo bylo starý košatý strom: když ho pořádně ořežete, zmladíte ho (pokud to ovšem přežije).

Proto se zřejmě domnívá, že pokud rozstříhá (a bez ladu a skladu zase smíchá a slepí) prastaré texty, vznikne z toho supermoderní předpis. Což je veliká škoda, neboť by takto (neboli bezduchým mísením staletých textů) spolehlivě ztracený čas mohl daleko užitečněji strávit třeba vyřezáváním bramborového divadélka či vyhledáváním mezer v žebříku.

Je to prostě otázka vzorů. Novopečenci se shlédli v politicích, či spíše v jednom, z hlediska výroku pana předsedy Ústavního soudu samozřejmě zcela standardním a typickém (neboli takovém, jehož se slovy páně předsedovými štítíme). Není potom divu, že k nim normální člověk chová stejné pocity jako k politikům, ano, právě ty pocity, jež pan předseda Ústavního soudu tak přesně a výstižně vyjádřil.

« Zpět