Winstonovská

Demokracie je ten úplně nejhorší způsob vládnutí.

Viděli jsme to ostatně na vlastní oči. Jakmile skončil mandát strachu notorického pana exministra a na nejmenovanou plzeňskou právnickou fakultu se vrátila demokracie, zvolili si tam neukázněně děkanem někoho úplně jiného, než si notorická paní komisní přála (protože se jí s ním dobře sedělo a pilo), ačkoli za jeho zvolení protikorupčně slíbila nejen akreditaci, ale i pochvalu v médiích (jak huhlá v monologu „Dohoda s Dvořákovou” notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti).

Jakmile se dala voličům možnost, dali opět zcela neukázněně protikandidátovi notorického pana exministra tolik hlasů, že ho pan exministr porazil sice pořád drtivě a na hlavu, ale přece jen jenom 15:15.

Že demokracie je úplně nejhorší způsob vládnutí, řekl kdysi Winston Churchill, a ten to musel vědět. I když i demokracie, ve které žil zejména v mládí, by musela být třeba notorickému panu exministrovi nebo notorické paní komisní skutečně dost blízká.

Víme třeba z dějepisu, že posel Feidipides běžel z Marathonu do Atén se zprávou o vítězství nad Peršany, zkolaboval a zemřel. Vzdálenost 42,195 km se dodnes běhá jako maratonský běh, a to přesto, že z Marathonu do Atén je to jen asi 38 kilometrů. V roce 1908 byla totiž délka olympijského maratonu prodloužena tak, aby ho běžci mohli běžet od terasy Windsorského zámku až před královskou lóži na Olympijském stadionu v Londýně, aby ho královská rodina mohla pohodlněji sledovat.

Taková demokracie by se samozřejmě notorické paní komisní a jejímu notorickému doktoru Nespravedlnosti tuze líbila, vždyť soustavně činili a činí kroky velmi podobné.

Zatím ovšem nemají vlastní zámek (ba dokonce ani koupě sešlého vidnavského kláštera se panu exministrovi příliš nevyvedla), i když paní komisní asi bude mít nějaký ten maják (neb její kolega politolog napsal článek: „Dvořákové kape na maják“). Proto si nechali svým služebníkem demokraticky přizpůsobit aspoň vlastní matematiku, například že 25 (únorových docentů a profesorů na plzeňských právech, kteří na akreditaci podle paní komisní ani náhodou nestačí) je mnohem méně než 13 (olomouckých profesorů a docentů, kteří však na akreditaci bohatě stačí), ba dokonce méně nežli 1,5 (filozofických docentů a profesorů, kteří při závratném počtu celkem dvanácti hravě stačí na akreditaci celkem osmi studijních programů). O skvělých početních objevech typu, že od 8.září 2005 do 12.ledna 2006 uplynulo o málo víc než jediný měsíc (O,12 roku neboli 43 dnů), což oddaný služebník moudře zvěstoval městu i světu pod univerzitním číslem č. R-595–10, tedy za erární poštovné, jsme už mluvili mockrát.

Churchill ovšem s úctou hovořil o bytostech opravdu hodně podobných notorickému panu exministrovi či notorické paní komisní, když například poznamenal, že pokud by komunisté vládli na Sahaře, byl by i písek na příděl.

Hospodaření páně exministerské na nejmenované vysoké škole bylo tak podobné, jako kdyby Churchill mluvil přímo o něm.

Při mnoha jeho výrocích si prostě nelze notorického pana exministra nepřipomenout (například: řečník by měl vyčerpat téma, nikoli posluchače).

Kapitalismu je vlastní jedna vada, podotkl anglický státník (a taky spisovatel): nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je naopak vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.

Věrna odkazu svých milovaných vůdců (z nichž zejména Lenin jako maják vytyčil princip, který ona dáma celoživotně oddaně zastává, totiž že komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje) notorická paní komisní zatím z nouze rozděluje alespoň bídu duševní, ale pokud jí a jí podobným dáme dost prostoru, nepochybně dojde i na fyzično.

A jak že to sir Winston řekl celé?

Demokracie je vůbec nejhorší způsob vládnutí. Kromě všech ostatních.

« Zpět