Zahraničně zvídavá

Když člověk vytáhne paty třeba jen malý kousek za státní hranici, jakkoli jen takovou docela nepravou, schengenskou, stejně se zájmem, napětím a také obavami sleduje, jak kdo ryje pod jeho rodnou hroudou, případně jakým jiným podobně tvůrčím aktivitám se kdosi doma věnuje.

A tak už jsem se při čtení tisku z tohoto týdne polekal, že se zase něco začíná kutit kolem plzeňských práv a že novopečenci či jejich blízcí zase cosi zajímavého chystají.

Konec konců, nebylo by vůbec divu, neboť za loňským dováděním celkem výrazně zaostávají. Zatímco loni jejich pseudoprávní pseudoúvahy stály univerzitu bezmála devět set tisíc korun (podle nedávných zpráv na iDnes), letos si nevydováděli ještě ani celých tři sta (tisíc korun), takže plán čerpání odměn za co největší bludy a nesmysly je hluboce, ba přímo fatálně, neplněn (plán bludů a nesmyslů však byl naopak, bohužel, masivně překročen).

Nakonec se však ukázalo, že nejde o žádné nové novopečenské kousky směřující k zásadnímu posílení příjmů (ovšem jejich vlastních), ale že mne jen hrubě zmátl titulek další horké novinky („Aktivita cizopasníků dramaticky roste“).

Článek samotný se však naštěstí týkal jen populačních a stravovacích úspěchů klíšťat obecných. Takže jsem přestal zírat přes státní hranici s napětím a naopak se mi opravdu hodně ulevilo.

Tím spíš, že u našeho nejbližšího souseda a bývalého federálního partnera jsem konečně po dlouhých rocích vysledoval definitivní konec nostalgie za celkem už dávno zaniklým soustátím.

Každý, kdo se aspoň chvíli zdržoval v zemi našich bývalých federálních souputníků, vysledoval totiž zcela jistě určitou lítost nad zánikem dřívějšího společného státu, jež zejména s ohledem na časový odstup od zániku československé federace cynické tuzemce vždy poněkud překvapovala.

Konečně však můžeme zahnat i ten malý zbyteček špatného národního svědomí, neboť naši blízcí sousedé se konečně upřímně radují, že s námi nesdílejí společné státní osudy. Oddychli si totiž skoro tak jako já, když jsem zjistil, že novinková novinka ve skutečnosti není o plzeňské mladé gardě, ale jen o tak neškodných a roztomilých tvorech (v porovnání s onou mladou gardou ovšem), jako jsou krvelačná klíšťata.

Kdyby ještě existoval společný stát, funí si spokojeně sousedé, byla by to pro nás opravdová tragédie (oni ovšem funí, že by to bola naozajstná tragédia), protože by i nám hrozilo, že by u nás mohl platit nový občanský zákoník, jehož prapodivný návrh jste si doma nechali vytvořit, ale společný stát neexistuje, takže jsme za vodou (konkrétně za Dunajom), a nic takového (nič také) u nás proto platit nemůže.

Navzdory neskutečné úlevě jsou ovšem také neskutečně zvídaví.

Chodí se mne třeba ptát, zda nepřizpůsobivý občan, který se jim vykálí na práh domu, má opravdu nezadatelné a nezcizitelné právo se dozvědět, jak jste s tím, co pochází z jeho těla, naložili, a zda opravdu má právo domáhat se toho, abyste s jeho produktem nakládali skutečně důstojně (a běda Vám, pokud s ním nebudete nakládat dost důstojně!). Co mi zbývá, než zamumlat národně hrdé ano?

Po pravdě je neoblomila ani skvělá možnost, kterou budou mít po přijetí návrhu nového občanského zákoníku čeští občané, ba i cizinci a bezdomovci žijící na našem území, například poté, co si ostříhají nehty na nohách, nabízet je k prodeji. Zatvrzele nechtějí pochopit, že jim tak bytostně důležitá právní úprava výrazně chybí, a nerozumí našemu nepochopení, jak bez tak důležitého paragrafu vůbec mohou a chtějí v budoucnu žít (veď by to kupoval iba, a nejslušnější slovo, jež v této souvislosti padlo, bylo: somár sprostý).

« Zpět