Základní zásadou

je především jaký pán, takový krám, což pochopitelně platí i naopak.

Je pozoruhodné, že díky občanskému zákoníku seženeme v našem právu příklad doslova pro každou blbost, ale dokonce i pro její opak. Pozoruhodné, ale nijak překvapivé, neb to plyne ze základní zásady jaký pán takový krám, jež pochopitelně platí i naopak.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových si například dnes (ba dokonce idnes) stýská, že příjmy státu z dědictví poklesly v důsledku přijetí nového občanského zákoníku nejméně o třicet milionů ročně.

Samozřejmě, důvodová zpráva k občanskému zákoníku (v bodě 5. obecné části) zcela správně tvrdila, že jeho přijetí nepřinese státu ani korunu nějaké újmy. To však rozhodně nikoho neopravňuje k tomu myslet si, že snad autoři zákona neříkali pravdu, či že ji dokonce vůbec neměli. Právě naopak.

Vzpomeňme totiž na neslavného studenta, který měl studovat na nejmenované západočeské fakultě ještě celý rok a místo toho hanebně studoval už jen devět měsíců, konkrétně (podle psaní univerzitního č.j. R-585–10) od června 2004 do června 2005.

Tady sami vidíte, že tři měsíce jsou rovny nule a při přepočtu měsíce na deset milionů výsledek nepřekvapí. Na Úřadě pro zastupování by spíš měli být rádi, že těch milionů neubylo devadesát (milion za den).

Ostatně i kdyby to snad vyšlo jinak, nemůže to nikoho překvapit, neboť občanský zákoník přece opustil hloupou zásadu rovnosti, neboť rovnost podle důvodové zprávy k němu neexistuje. Potom snadno spočtete, že 3,4 roku uplynulo od listopadu 2001 do dubna 2005 (podle psaní č.j. R-592–10), ale i od listopadu 2001 až do května 2005 (podle psaní č.j. R-576–10). Rovnost, jak nám autoři kodexu názorně objasnili, totiž neexistuje (že v bodě 6. obecné části autoři poznamenávají, že z občanského zákoníku nevyplývají žádné dopady na rovnost, je jen malá, jistě omluvitelná lest).

Víme už třeba, že člověk, který může chodit, může také svůj majetek odkázat komukoli, zatímco ten, kdo chodit nemůže, nemůže ani svobodně odkazovat, což je příklad velmi chvályhodné nerovnosti. Kdo nepracuje, ať nejí, hlásal například ideový vzor nejmenované paní komisařky, takže není ani divu, že zákoník z pera jejích pochlebníků stojí na zásadě kdo nechodí, ať neodkazuje.

Podle § 1493 občanského zákoníku přeci ten, kdo pobývá v nemocnici, blázinci či podobném zařízení nesmí jeho zaměstnancům ani oné instituci odkázat nic ze svého majetku, leda když o tom pořídí veřejnou listinu (notářský zápis). To však neplatí, pokud sice závěť nepořídil notářským zápisem, ale mohl by to bez obtíží udělat (neboli: pokud může k notáři dojít, tedy pokud může chodit).

Ze stejně snadno pochopitelných důvodů má smůlu i věřitel, který něco půjčil později zemřelému dlužníkovi, který zaživa své dítě ledva počal. Zákon totiž vyrovnává nešťastnému pohrobkovi újmu vzniklou tím, že nepoznal svého otce úctyhodnou nerovností. Podle § 25 nového občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Ale protože dluhy logicky nevyhovují nikomu, nebudou tudíž nejspíš příliš vyhovovat ani nenarozenému dítěti: takže věřitelé mají prostě smůlu. Pokud ovšem zadlužený rodič včas zemřít nestačil, narozené dítko má smůlu (a tudíž dluhy).

Zákon samozřejmě nemůže upravovat kdejakou hloupost, ale logicky upravuje jen ty záležitosti, které by nás bez právní úpravy ani nenapadly. Třeba podle § 2552 odst. 1 občanského zákoníku má-li cestující zavazadlo, přepravuje se buď společně s ním, anebo odděleně. To by pochopitelně nikoho nemohlo napadnout (čert ví, jak by zavazadlo nakonec přepravoval), takže je logicky nutné, aby to bylo zákonem upraveno.

« Zpět