Zákon zachování hmoty

jsme úspěšně nahradili, a hlavně překonali. Naším novým občanským zákoníkem!

Nový občanský zákoník překonává vážně kdeco. I fyzikální zákony. Zejména některé.

Asi už každý v téhle zemi ví, jak nový občanský zákoník konečně rázně zatočil s komunistickým právem (minimálně proto, že stokrát opakovaná, no však už víte). Zejména zatočil s těmi ohavnými ustanoveními starého občanského zákoníku z roku 1995 nebo 1998, o těch totalitních hrůzách z doby po roce 2000 ani nemluvě.

Taky víme, že se jeho autoři hrdě přihlásili k mnoha pokrokovým, hluboce demokratickým vzorům. Mnohokrát jsme na těchto stránkách v minulosti připomínali podivné věčně opilé stvoření, jež se svým růžolícím, mírně obtloustlým exministrem spravedlnosti vymýšlelo, jak sebrat bližním mimo jiné jejich akademické tituly (veřejnost jim však s láskou naslouchala jen bídné tři roky a pak šel jejich úžasný objev do háje). Ono čelné marxistické, leč pohříchu zhusta hrubě podnapilé, a to nejen mocí, ale i lihovinou, stvoření je také hrdě podepsáno pod dalším ideovým vzorem.

Po mnohaleté pauze (2012–1964) se do našeho právního řádu zase vrátilo právo stavby, jež předcházející občanský zákoník (ten z roku 1964, z něhož však v roce 2012 zbyla prakticky už jen ustanovení přijatá od roku 1991) opustil. Ani obecný zákoník občanský z roku 1811 ho neupravoval, takže z našich dosavadních občanských zákoníků jeho úpravu obsahoval jen občanský zákoník č. 141/1950 Sb., tedy z doby, kdy se pracujícímu lidu povedlo zúčtovat se zbohatlíky, buržoazií, korupcí a vím já s čím ještě vším, včetně ohavných buržoazních přežitků (jako je třeba svoboda). I když občanský zákoník z roku 1950 (v § 160) právo stavby upravoval, v něm se náš skvělý, nový moderní a demokratický kodex neinspiroval.

Kdeže, jeho § 1240 /„Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít na pozemku nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu již zřízenou nebo dosud nezřízenou.“) byl doslova opsán, pardon, doslova inspirován § 1 (první věta) a § 2 (druhá věta) zákona č. 88/1947 Sb., pod nímž je ovšem rovněž podepsáno ono zhusta opilé stvoření, totiž Klement Gottwald.

Ovšem díky této inspiraci máme v našem zákoně to, co jen tak někdo nemá. Máme nehmotnou věc, která, světe div se, ba i žasni, sestává z hmotných předmětů. Jestliže platí, že nehmotná věc může sestávat mimo jiné z hmotných předmětů, pak by logicky mělo platit i to, že z nehmotných předmětů může sestávat i věc hmotná.

Věci jsou totiž buď hmotné nebo nehmotné (§ 496), přičemž věcí hmotnou je ovladatelná část vnějšího světa, jež má povahu samostatného předmětu, zatímco nehmotné věci jsou zase práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. No, a právo stavby (tedy prostě nějaké právo) je tedy věc hmotná, zatímco stavba bývá hmotný předmět.

Jenže: Stavba vyhovující právu stavby je podle § 1242 jeho součástí (ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech).

Stavba, neboli hmotný předmět, je tedy součástí práva (nehmotné věci). Máme tedy nehmotnou věc (právo), která je tak trošku hmotná (protože sestává z věcí hmotných).

Takže máme podle zákona nehmotnou věc (právo), sestávající z hmotných částí (staveb). Konečně jsme překonali ten hloupý zákon zachování hmoty!

Co by taky jeho pan autor (nějaký Lomonosov) to byl chtěl? Vždyť zvládl dvanáctiletý vzdělávací cyklus pod plytkou záminkou geniality za pět let. Měl by být, rychlostudent jeden, rád, že si na jeho titul to opilé
stvoření neposvítilo (míněn soudruh Gottwald, jak jinak).

« Zpět