Zámořský politologický sborník

Tak jsem musel až za oceán, abych se tu dočetl, že náš nový občanský zákoník je skutečně dobrý a efektivní. A navíc v ošmataném politologickém sborníku, který tu nabízejí k vypůjčení.

Ostatně, posuďte posléze sami.

Tedy ne onu ošmatanost politologického sborníku (v němž navíc píší, že velcí čeští politologové byli právník Rozehnal, ovšem Alois, a Ducháček, nepřejte si slyšet, jak se to španělsky čte), nabízeného vedle nespočetných průvodců a návodů, co dělat při leguáním kousnutí (a taky hadím, krabím, rybím a dalším). Mám na mysli, že nový občanský zákoník je skutečně dobrý a efektivní, přesně jak se píše v onom sborníčku.

Na copak asi ještě přijdou v téhle prapodivné zemi, kde si, představte si, například váží i svých prezidentů, dokonce včetně těch bývalých?

Moc zajímavé je v těchhle podivných končinách se juknout na něco, co napsal nějaký ten zdejší politolog. Bohužel zdejší politologové se ke své profesi nepropracovávají studiem ruštiny, takže musíte bádat v nějakém neslovanském jazyce.

Představte si, co se tu všechno můžete dočíst. Jedním ze základních znaků nedemokratických přístupů je prý například sestavování a přijímání dlouhých a naprosto nesrozumitelných zákonů, které lze vykládat podle potřeby pokaždé jinak a které tak vytvářejí monopol na právo pro skupinku vybraných. Čím delší a čím nesrozumitelnější zákon je, tím více slouží jako opravdu, ale opravdu dobrý a účinný nástroj v nikdy nekončícím boji proti demokracii. Zatímco primitivní komunismus se vyznačoval břitkými, stručnými normami (například proto, že jeho představitelé nebyli moc silní v čtení), moderní totalitní myšlení přináší rozsáhlé zákoníky s tisíci vzájemně si odporujících a nesrozumitelně formulovaných paragrafů, často sepsaných v jazyce, jemuž rozumí jen panující menšina (a někdy ani ta ne). Prý si můžeme jen stěží představit, jak efektivním nástrojem v boji proti všemu demokratickému takové mamutí hromady písmen, představujících zdánlivě právnické texty, jsou.

Protože lidé mají obecně strach z budoucnosti, opírá se každá totalita o některé vybrané tradice, proto prý bývají takové nejen hloupé, ale hlavně ohlupující, kodexy často sestaveny z obtížně srozumitelných částí dávných či pradávných předpisů, jež se pro dosažení většího účinku ani nepřekládají do moderní řeči.

Museli tady mít opravdu strašlivé zkušenosti, co říkáte?

Něco podobného by se u nás rozhodně nikdy stát nemohlo.

A copak se tu můžeme dočíst dál?

Ti, kdo se v minulosti oháněli očistnými procesy a všemi možnými způsoby čištění společnosti od kohokoli, měli jedinou věc společnou: vyznačovali se děsivou schopností nenávidět. Prvotní byla ona nenávist, cíl byl vybrán dodatečně. Mohla jím být bolševická revoluce, kterákoli z tisíce obměn očištění státu nebo národa, mohl vycházet z náboženského vytržení. Ty nejhorší nápady vznikají v hlavách lidí se skutečně ohromující mírou ješitnosti a nezměrně rozvinutým smyslem pro samolibost, píšou tu zjevně na základě fakt hnusných zkušeností.

Když se ovšem podíváme na dnešní nositele totalitních myšlenek (abychom byli náležitě korektní, doplníme:nosi­telky), poskytuje nám zámořská politologie velkou útěchu.

Prozíravost, uvážlivost, schopnost vnímat realitu, to vše mizí jako hrad z písku spláchnutý přílivem. Namísto nich nastupuje sebestřednost, adorace sebe sama jako neomylného a vševědoucího, podivná situace, kdy největší tyrani a ctitelé totalitního myšlení se prohlašují za jediné demokraty pod sluncem, jejich soukromý zájem se prohlašuje za zájem veřejný a zájem všech (jestlipak ještě na stránkách školského ministerstva svítí dopis notorické paní komisní z loňského 19. března, v němž píše o tom, že postoje a zájmy členů komise, kterou ztělesňuje, jsou veřejným zájmem?) a jejich myšlenky za něco víc, než slovo Boží.

A v čem je tedy ta útěcha?

Ona zcela zjevná ztráta soudnost a zdravého rozumu, přezírání a neschopnost vnímat objektivní realitu a počínání, jež se ostatním jeví jako hloupé a směšné, to všechno jsou znaky toho, že dotyčný (dotyčná) přichází o svou neomezenou moc. Sice se jí ještě pořád drží jak netopýři, ale už jen na chvilku.

Že by?

« Zpět