Zas nic

Na malý okamžik jsem se cítil jako náš pan ministr, a musím po pravdě říct, nic moc to nebylo. Ne, neděste se, že bych Vám takhle hluboko před dvaadvacátou hodinou snad chtěl líčit nějaké intimnosti, ani mne k smrti nevyděsilo, že musím potupně zemřít hlady (při mé nadváze by to naštěstí nějakou dobu trvalo), protože, ač právník, bez početného pátracího týmu kupodivu nenajdu ani jediný paragraf. Ani jsem najednou nevzplál nepřirozenou láskou k pradávným předpisům spolu se svědícím toužením je uzákonit i pro globální moderní společnost. Nic takového, jen jsem byl malou chvíli v šoku (opravdu jen malou chviličku).

Nezaskočilo mne ovšem zjištění renomované advokátní kanceláře ani kohokoli jiného, že akademické tituly nelze v normální zemi odebírat, protože to každý normální člověk, nota bene normální člověk, který prošel alespoň na dohled od práva, ví odjakživa. Nezaskočilo mne ani zjištění, že novopečenci, a to ani ti, kteří si přivydělávají výukou pracovního práva, neumí sepsat výpověď z pracovního poměru tak, aby byla platná, protože to se národ dozvěděl taky už před nějakou dobou. Abychom si dopřáli v létě aspoň trochu exotiky, nezaskočilo mne ani, že dopravní zácpa před Pekingem trvá už devátý den a je dlouhá přes sto kilometrů. Ne, že bych si něco takového dovedl představit, ale byl jsem vychován v tom, že v Číně prostě žije hodně lidí, a zřejmě tím pádem budou mít i dost aut. Tak to taky ne.

Dostal jsem se na několik vteřin do atmosféry onoho pradávného vtipu z dob hlubokého míru a socialismu (jde, řekněme po Václaváku, ministr s milenkou či milencem, pohádají se a milenka či milenec dá ministrovi facku, nato přiskočí kolemjdoucí a ubalí ministrovi další, milenec či milenka se na něj osopí, co si to dovoluje, odpověď však překvapivě zní: Jé, já myslel, že už to prasklo).

Po návratu domů jsem totiž zjišťoval, co se kromě oné pekingské zácpy událo, letmo jsem zaslídil po monitoru, a ejhle, co najednou čtu: Pokud má televize k něčemu opravdu hodně daleko, pak k veřejnoprávnosti. Oba pánové, kteří se producírují na obrazovce podle vlastní potřeby a na svá pozvání, opakovaně dokazují, že pořad prostě považují za své soukromé vlastnictví. Přítel využívá moderátora k podlostem, jež mu pomáhají v kariéře. Co by Vás asi tak napadlo?

Už to prasklo, napadlo mne, i když jsem se nevydal do ulic ji někomu ubalit, neb jsem právník a tyto způsoby jsou mi (no, někdy opravdu bohužel) cizí, a pocítil jsem na okamžik mírný, ovšem velice příjemný šok. My, kteří občas čteme moudrosti Járy Cimrmana ovšem taky víme o věčném střídání prvku očekávání a prvku zklamání. Podrobnější pohled mi prozradil, že článek, který mne zaujal, pojednává sice o televizi oficiálně veřejnoprávní, leč po hříchu slovenské. Takže to sice prasklo, ale kdesi v cizině. Neboli: zas nic.

« Zpět