Zase pondělní

Není to úžasné? Lidi, Vy jste to vyhráli!

Vždyť už Jan Amos svého času věřil, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí (a Marta Kubišová to, ovšem na text Petra Rady, doplnila tak, že zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou, teď když Tvá ztracená vláda věcí Tvých zpět se navrátí, a taky: z oblohy mrak odplouvá a každý sklízí setbu svou), a to byl nějaký učitel (dokonce národů).

Že to netrvalo právě krátkou dobu, zatímco novopečenci si naopak se svými úpornými (někdy se vážně vnucuje to obyčejné prozaické „ú“ nahradit jadrným „od“) pomluvami, ošklivými kejkly a krutou represí opravdu notně pospíšili? No, přece právě už učitel národů nás učil, že všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest. A taky třeba psal, že umění vládnout se zakládá na vlídnosti a moudrosti, nikoli na síle a nařizování, anebo že škola musí být dílnou lidskosti a vlídnosti, aby neplodila tupé pařezy jak na straně žáků, tak učitelů.

Bohužel asi nikdo z těch, kdo se soustavně snaží zlepšovat (neboli reformovat) své okolí, se nerozhodne začít sám u sebe (jak ostatně teskně dumal svého taky už celkem dávného času i filozof a kněz Ralph Waldo Emerson), takže změna byla prostě potřeba. I staré indiánské přísloví nám říká, že zjistíme-li při jízdě do boje (či kamkoli jinam), že sedíme na mrtvém koni (samozřejmě, že neříká kůň, ale, například jde-li o lstivého Siouxe, říká tašunka), je lepší sesednout. Jak se také stalo.

I pan rektor nahlédl, že pálením kompromitujících materiálů by mohla vážně utrpět draze pořízená podlaha jednoho nejmenovaného děkanátu. Navíc víme, jak vysoce si odcházející novopečenci cenili všelikého leštění, čištění a zametání. A kdyby si za tak skutečně vzorové zametání, tentokrát ovšem stop, udělili ještě i další odměnu, to už by jejich hospodařením hodně nahnutý rozpočet opravdu nemusel unést. Takže pan rektor urychlil jmenování nového děkana plzeňské právnické fakulty (tuším, že se odehrává právě dnes).

A tak, jak jsem už rovněž napsal, zvolna přichází čas se rozloučit, protože tyto stránky byly vytvořeny na obranu studentů a absolventů plzeňských práv, jimž, jak se zdá a jak doufám, už konečně jejich alma mater přestane ubližovat (samozřejmě se na těchto stránkách ještě párkrát setkáme a znovu zasmějeme).

Rozloučení bývají v lidských životech okamžikem smutku, toto rozloučení však smutné není a ani být nesmí, říkával jsem kdysi na promocích právnické fakulty (podobnost čistě nenáhodná), když jsem se loučil s odcházejícími úspěšnými absolventy. A také jsem říkal: vážené kolegyně a vážení kolegové, fakulta na Vás nikdy nezapomene (na rozdíl od svých nástupců jsem to ovšem nemyslel jako hrozbu). No, sice jsem se nespletl, ale určitě nebylo dobře, že si fakulta tak pečlivě vzpomněla na své absolventy, a usilovně a za spousty z jinak chybějících peněz vymýšlela, jak je co nejlépe a co nejcitelněji pošikanovat. Taky jsem nakonec bohužel trefil jenom první písmeno, tvrdil jsem totiž, že fakulta bude na své bývalé studenty vzpomínat s nostalgií, zatímco novopečenci, jak se ukázalo, na bývalé spolužáky vzpomínali s krajní nenávistí.

« Zpět