Zase tradice

Když si budete chtít za každou cenu pokazit léto i jinak a o dost víc, nežli jen nevalným počasím a akutní hrozbou recidivy ekonomické krize, vzpomenete si nejspíš na něco obzvlášť nepříjemného a ošklivého. Například na bývalé novopečence na plzeňských právech, na jejich guru, jehož statečně vystrkovali před sebe, i na rádoby studenta, který za nimi udatně tlačil, tedy odvážně působil zezadu, anebo na onu milou dámu, která jim svými věštbami, co všechno jednou na plzeňské fakultě objeví (jen co tam někdy v budoucnu dorazí), nazývanými známým právníkem a blogerem důvěrně „plzeňským třeštěním,“ kypřila půdu, aby se jejich bomby hnojůvky lépe ujaly.

No, a když si vzpomenete na ně, vzpomenete si hned například i na spoustu pěkných, výmluvných slov začínajících na p. Jen to zkuste, tři, dva, jedna, a vidíte, jak pěkně Vám to šlo. Jakmile si vzpomenete na novopečence a jejich přisluhovače, slůvka od p se na jazyk sama jen derou.

Příkladů je samozřejmě mnoho, a právě příklady táhnou. Latinsky se to řekne exempla trahunt, a jen na okraj se stejně jmenuje i článek zakladatele Nadace Charty 77 o nespravedlivé a nezákonné štvanici na pana doktora Uzunoglu (to je ten pán, který byl osvobozen od všech křivých obvinění, kterému Německo na protest proti jeho nespravedlivému pronásledování nabídlo své občanství a který tvrdí, že pan spravedlnostní náměstek, který si posléze ve volném čase přivydělával lukrativním psaním dopisů o právně nemožném odebírání akademických titulů, od něj chtěl poměrně tučný úplatek).

Ale když ta exempla tak trahunt, ani tentokrát si je neodpustím. Představte si například toho pána, který se rozhodl potrestat celý svět tím, že na nás podle vzoru neexistujícího lichtenštejnského práva (viz důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku, která uvádí, že se opírá také o lichtenštenské občanské právo) uplete bič v podobě nového pseudoobčanského zákoníku. Hned se Vám určitě nějaké to slůvko od p vybaví.

Popleta? Pošetilec? Prosťáček? Pitomec? Pablb? Nebo něco prostšího a lidovějšího (pako)? Nebo snad ještě něco jiného, leč třeba nápadně podobného?

Kdeže! Rozhodně nic takového! To správné slůvko totiž po „p“ pokračuje písmenkem „r.“ Tak už víte? Teď už je to celkem jednoduché, že?

Když se takhle napoví, že po p přichází r, uhodne už každý jen mírně vzdělanější člověk, že jde o staré dobré proskripce.

Proskripce byly opatřením ne sice římské republiky, ale jejich diktátorů a usurpátorů, ke zničení odpůrců a naplnění prázdné pokladny (oněch usurpátorů). Spočívaly ve vyhlášení jmen osob, které byly automaticky považovány za viníky, a to bez jakéhokoli soudu a bez jakékoli možnosti odvolání. Ve starém Římě je mohl každý dokonce zabít a za takovou zásluhu mu připadla i určitá část jejich majetku. Právnický rychlostudent Cicero by mohl vyprávět, kdyby ho ovšem právě díky zapsání do seznamu proskribovaných nezabili.

Tradice je třeba ctít, zejména ty staré dobré římské, a je tudíž jistě záslužným novopečenským činem, když se do naší horké současnosti vrátila možnost vyhlášení jmen osob, které jsou automaticky považovány za viníky, a to bez jakéhokoli soudu a bez jakékoli možnosti odvolání.

Vzhledem k zálibě některých plzeňských novopečenců v pseudonymech (jen si vzpomeňte, že jeden z nich například vystupoval pod krycím jménem Statutární proděkan) k nám ovšem i proskripce zatím dorazily hned pod několika pseudonymy (interview, prohlášení pro tisk, spřátelená reportáž a některé další).

Jenže stejně víme (protože jsme se to dočetli v Romeovi a Julii), že i pod jiným jménem růže rděla by se stejně.

« Zpět