Zase zabít krtka (poslední zhasne)

Nešťastná dívka, kterou donutili na vysoké škole úplně jinde než v Plzni, aby se při obhajobě své práce svlékla, určitě netušila, že zatímco si myslela, že je obětí sprostého vydírání, a že je kdesi ve zlém snu, byla účastnicí správního řízení. Jak by se asi divil vilný pedagog, kdyby ho požádala o doručení jeho sprostého rozhodnutí zbavit ji oblečení, protože je to správní rozhodnutí? Nebyla by v šoku, kdyby jí někdo řekl, že jí diplom mohou sebrat, protože ji pedagog při obhajobě obtěžoval nebo vydíral, a tím porušil správní řád, takže získala titul v situaci porušení správního řádu?

Jak by se tvářil chudák prvňák, zkoušený u tabule z psaní nebo počtů, kdyby mu navíc prozradili, že je účastníkem správního řízení?

Nebo snad tuto pochybnou výsadu mají jen zletilí, kteří se potí u státnic na vysokých školách? Kdo by řekl, že když na nezáživné přednášce luštíte křížovku nebo sledujete na notebooku nějaký seriál, účastníte se správního řízení?

Určitě si to nemysleli například policejní důstojníci, kteří navíc studovali jen něco přes tři roky (když předtím pracně dřeli několik let na Policejní akademii, která vyučovala řadu stejných předmětů jako práva a dokonce jednu dobu udělovala i titul JUDr). Spousta lidí studovala práva čtyři roky, třeba nový proděkan Eliáš, protože v době jeho studií se práva prostě jen čtyři roky studovala. Už jsem psal o tom, že čtyři školní (na vysoké škole ovšem akademické) roky zdaleka nejsou čtyři roky kalendářní, takže ti, kdo studovali práva řádně celé čtyři akademické roky, je vlastně studovali jen tři roky a sedm až osm měsíců. V tiskové zprávě Západočeské Univerzity mne trochu uklidnilo aspoň to, že univerzita přece nebude brát tituly lidem, kterým na protokolu chybí razítko (žádný předpis totiž nestanoví, že tam má být a navíc student ten protokol nikdy ani neuvidí).

Když jsem byl děkanem plzeňské právnické fakulty (od roku 1999 do roku 2005), často jsem jednal s Akreditační komisí a vedl s řadou jejích tehdejších členů, jichž si dodnes hluboce vážím, seriózní dialog o postavení Akreditační komise v moderní společnosti. Naštěstí naše diskuse byly odborné a můj názor, že instituce, která není nikým kontrolovaná a nikomu odpovědná, nemá místo v moderním státě, nebrali osobně. Tak jsem z toho asi zblbnul a myslel jsem si bláhově, že se to smí beztrestně říkat i dnes.

Ale i ti členové Akreditační komise, kteří se mnou tehdy vážně diskutovali o věcech, které na rozdíl od těch dnešních nebrali jako osobní útok (jak že se to psalo v listopadu 1989:„kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice“), nás tehdy trápili, že máme málo profesorů, málo docentů.

Během posledních let bohužel zemřelo, náhle a tragicky, několik skvělých plzeňských pedagogů. Kromě nezměrné lidské tragedie to samozřejmě byla i tragedia akreditační, prostě chyběli. Jenže dnes už opustil jen katedru občanského práva navíc jeden profesor a dva docenti, jeden docent opustil katedru pracovního práva, jeden katedru právních dějin… (aspoň pokud je mi známo).

Chápu, že ti, kdo se tváří jako zachránci, musí hledat něco před čím by ostatní, třeba i násilím a proti jejich vůli, zachránili. Ale aby z toho zabít svého krtka nakonec nebylo zabít si svou fakultu. Občané bývalé Německé demokratické republiky houfně prchající ze socialistického ráje na kapitalistický Západ za sebou nechávali nápis: Poslední zhasne. Ovšem německy.

V době svého děkanování v Plzni jsem se pokoušel vytvořit z fakulty ostrov pohody, na němž si učitelé a studenti rozuměli (to mi někteří přísní, zlostní a od přírody zapšklí kolegové nemohli nikdy odpustit a nikdy mi to taky neodpustí). Teď mne, snad proto, v mém chomutovském doupěti navštívila spousta studentů s otázkou, zda mají v Plzni zůstat (třeba když někteří pedagogové zahájili na podzim své přednášky prohlášením, že všechno, co tam bylo dobré, už skončilo). Vždycky jsem je utvrzoval v tom, aby zůstali, aby si lásku a úctu ke své fakultě nedali vzít. Doufám, že jsem jim neradil špatně.

« Zpět