yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
V prvním únorovém dni paní komisně šéfová halasně vyhlásila zcela zásadní zjištění, že plzeňská rektorka má ztišený mobil, a že jí tudíž musí vzkázat mediální cestou, že plzeňská práva končí, protože jim ve své velkorysosti a blahosklonnosti neudělila souhlasné stanovisko, které je k prodloužení akreditace potřeba (není, ale o tom dále). Po týdnu téměř nepřetržitého proměňování důvodů, které ji k tomu vedly, se však na světě objevila písemná podoba, začínající větou: Akreditační komise vydává souhlasné stanovisko (sice jen do října, k čemuž už nemá kompetence, ale budiž).
V poslední únorový den sice sepsala další pseudodokument, do něhož opsala ty nejneuvěřitelnější výroky, jimiž ji studenti parodovali v mylném domnění, že jde o nadsázku (ve skutečnosti ji to, jak se zdá, jen nenapadlo, a studenti ji tudíž inspirovali), který však může být vydán jen v případě, že původní stanovisko bylo nesouhlasné a má tedy zhruba stejný právní význam, jako když Vám ze stavebního úřadu úředně napíší, že Vás rozvedli. Potom ministerstvo může vzít na vědomí, že Akreditační komise vydala (sice zřejmě z lehkomyslnosti a nerozvážnosti, stručně řečeno, z blbosti) souhlasné stanovisko a rozhodnout podle svého uvážení o době prodloužení akreditace (do které komise má právo mluvit úplně stejně jako do legislativního procesu třeba v Utahu).
Anebo si ministerstvo vypůjčí od rezortu spravedlnosti pana náměstka nebo jiného z tamních bájeslovných expertů. Ti nejenže zřejmě inspirovali (svým výpočtem, že pokud se pětičlenná komise může usnášet polovinu členů, musí jich být nejméně šest, univerzitní č.j. R-373–10, č.j. R-377–10 a další) nevídané početní kreace paní komisní (22 je víc než 25 či 26, neboli dvaadvacet docentů a profesorů, kteří přežili na právech i řádění pana ministra, je víc než těch 25, co tam bylo v únoru, či 26 březnových, a to ačkoli jde v podstatě o tytéž lidi, přičemž oněch 25 či 26 je logicky mnohem méně nežli 13 olomouckých).
Oni bájeslovní experti totiž svého času objevili, že zákonodárce, který v § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách stanovil, že na studium se správní řád nevztahuje, a v § 57 odst. 8 téhož zákona, že diplom není osvědčení, si s námi ve skutečnosti jen tak zažertoval, protože se podle správního řádu studuje (až bude studentík potřebovat na WC, učitel o žádosti rozhodne do třiceti dnů?) a diplom osvědčení je, nebo se jim to tak aspoň víc hodí. Ti by potom mohli objevit, že pokud Akreditační komise říká, že vydává souhlasné stanovisko, ve skutečnosti vydává nesouhlasné (při standardním blábolení paní komisní by to nebylo zas tak překvapující, ale co potom s těmi třemi stovkami udělených akreditací?).
Jako právníci bychom ovšem paní komisní a za miliony zapůjčeným expertům klidně mohli tu radost dopřát.
Souhlasné stanovisko komise je totiž podle § 79 odst. 5 písmeno f) zákona o vysokých školách hmotněprávní podmínkou udělení akreditace, ale ohledně prodloužení zákon stanoví (v § 80 odst. 2), že § 79 se použije jen na řízení o prodloužení akreditace, neboli použijí se jenom normy procesní.
Rozdíl mezi procesní a hmotněprávní normou zná každý student (hmotněprávní norma nám například říká, že musíme vrátit dluh, procesní, že žalobce sedí vpravo od soudu). U pseudostudentů se podobná znalost samozřejmě nepředpokládá, ostatně ti musí pomlouvat, nikoli studovat, už proto, že to prvé umí, zatímco to druhé nikoli.
Potom ministerstvo může rozhodnout podle svého uvážení o prodloužení akreditace (do něhož komise má právo mluvit úplně stejně jako do legislativního procesu třeba v Utahu).
Další varianty?
V normálním světě nejsou.
Paní komisní nesdílí své životní hodnoty jen s velkými vzory svého mládí, Leninem, Gottwaldem, případně s ministrem spravedlnosti (Čepičkou?), ale také kupodivu s mstivou aristokratkou markýzou de Pompadour (autorkou onoho slavného výroku: Proč se tím zatěžujete? Po nás potopa).
Ale vody nepravdy, zloby a bezpráví už opadávají.