Zatmění

Tak k nám při úterku dorazilo osmdesátiprocentní zatmění naší jedinečné, opuštěné hvězdy, prý na dlouhou dobu poslední. Bohužel dopolední oblačnost na průmyslovém severu některé z nás o tuto podívanou připravila. Jakže se to ptal v nesmrtelném filmu císař Rudolf II.: Takže jsem to…? (a správná odpověď zní: Přesně tak, Vaše Veličenstvo). Aspoň v něčem jsme tedy rovni králům.

Ale ani my, kteří jsme přes hustá smogová mračna neviděli zbla nic, si nemůžeme, a to ani v nejmenším, stýskat. Vždyť jsme přece předloni a občas i během loňska zažili hned několik naprostých, neboli úplných, totálních a absolutních, stoprocentních zatmění, ovšem nikoli Slunce, ale rozumu (což je sice neméně mysteriózní, ale daleko nepříjemnější).

Navíc zatmění hvězdy (Slunce) lze už odedávna celkem spolehlivě předvídat. Na což prý například doplatili už kolem roku 2100 před naším letopočtem proslavení čínští astronomové Hi a Ho, kteří se místo příslušného pracného předpovídání věnovali podstatně zábavnějšímu opilství, takže vyděšený lid zmateně pobíhal a zděšeně bil v bubny, a příslušné úřady proto posléze bily v oba astronomy (až je ubily). Jinou věcí samozřejmě je, že kdyby se parádně neopili, ale zatmění řádně předpověděli, po čtyřech tisících let by po nich nikdo už ani nevzdechl, kdežto takhle o nich píšou v novinách ještě dnes (přesněji, ještě včera).

Jako podstatně moderněji, neboli virtuálně, popravený, musím ovšem říci, že to, že se o Vás píše v novinách, mnoho radosti obyčejnému člověku nepřinese, zpravidla naopak, protože neznám noviny, jež by o komkoli napsaly, že to je normální, slušný člověk.

Na rozdíl od zatmění Slunce však nelze zatmění myslí neukojených ctižádostivců dost dobře předpovídat, zejména, když příslušné věštkyně se sice pro změnu v danou chvíli zrovna nevěnují zábavnějšímu opilství, ale naopak předpovídání, jenže pohříchu pouze retroaktivně (neboli usilovně předpovídají, co se tak asi podle jejich fantazie kdysi v minulosti odehrálo, nikoli co se odehraje). Proto zůstala veřejnost s poněkud otevřenými ústy zírat na docela nečekané zatmění mysli, kdy se naši bývalí plzeňští novopečenci usilovně předháněli, kdo plácne větší (a ještě větší, a ještě větší) nesmysl.

Ostatně ono podivné úsilí o úpravu, překreslení, prostě jakoukoli změnu minulosti se zdá pro plzeňská práva celkem typické. I přežívající novopečenský proděkan se do tohoto procesu již preventivně někdy před deseti či více roky zapojil, když začal na náklady příslušného ministerstva měnit dávno minulé občanské právo. Protože je však nesmělý, a taky proto, že opatrně začal už s desetiletým předstihem, měnil a mění je tak nenápadně a tak mírně, že by si toho běžný zesnulý právník z doby před dvěma sty lety (kdy tyto paragrafy ještě platily) ani nevšiml.

Buďme ovšem za takovou nesmělost vděční (parafráze názvu jednoho starého filmu: Jsem nesmělý, ale léčím se, by tedy byla naopak hrubě špatná zpráva). Alespoň se nedočkáme třeba i takové ostudy, jako že původně neznámý turista vandal, následně vystupující pod pseudonymem statutárního proděkana plzeňských práv, v pařížském Louvru hrubě poničil dioritový blok s Chammurappiho zákoníkem, když pod záminkou, že ustanovení § 259 (jestliže někdo ukradl jinému pluh, zaplatí mu pět šekelů) již plně neodpovídá moderní době a je třeba je pro potřeby současnosti poněkud novelizovat, aktualizoval citovaný text vyškrábáním měnového údaje a vyrytím jiného (takže: jestliže někdo ukradl jinému pluh, zaplatí mu pět korun). Ostudy už nám naši skvělí novopečenci nadělali dost a dost, tak doufejme, že se u žádného psychiatra neléčí (z oné zmiňované nesmělosti samozřejmě) a zůstanou pěkně nesmělí.

A hlavně buďme rádi za ono poučení, které ze zatmění plyne, ať už ho skrze mraky zpozorujete, anebo ne (a taky ať už jde o zatmění Slunce, nebo třeba předloňské plzeňské zatmění rozumu), a které je ovšem univerzální a veskrze optimistické: Veškerá zatmění jsou dočasné, krátkodobé jevy a Slunce vždy opět vyjde.

« Zpět