Že všechny cesty

vedou do Říma, všichni víme. Jestlipak to ale nakonec neplatí docela obecně?

Možná totiž všechny cesty vedou i docela jinam, než do Říma.

Že nový občanský zákoník odmítl trapně neexistující rovnost, je známá věc. Jistě to ani nikoho nemohlo překvapit.

Vzpomeňme třeba, jak ti kdo se kolem něj motali (svými vlastními slovy, jak slavně napsal někdejší pan reformní studijní proděkan, se kolem něj „ochomítali,“ ať už to znamená cokoli, možná i ochomýtat), vyčetli svým spolužákům (tehdy pod erárním č.j. R-750–10 a č.j. R-753–10), že se dopustili mnohočetných pochybení, spočívajících v tom, že v jejich dokumentaci, ke které ovšem neměli přístup, chybí jeden jediný posudek, což, jak sami uznáte, je kumulace nedostatků zcela nevídaná a plně odpovídající progresivnímu popření rovnosti, zřejmě i v rovnicích (takže nadále jedna = mnoho).

I k té co nejvyšší transparentnosti se lze dostat různými cestami. Nejmenovaná komisařka například činila mohutné kroky směrem ke všeobecné transparentnosti (především skla, neboť přes sklenice vína je vidět mnohem hůř, než přes sklenici, ze které bylo vypito). Naproti tomu nejmenovaný exministr horečně, ba přímo horečnatě, prosazoval občanský zákoník, ovšem včetně ustanovení (§ 111 odst. 3), podle něhož má každý právo na informace o tom, jak bylo naloženo s tím, co pochází z jeho těla, tedy na plně transparentní kanalizaci. Že by to bylo jako když všechny cesty
vedou do Říma?

Nelze samozřejmě vyloučit, že se počátcích aplikace nového občanského zákoníku nějaké opravdu jen drobné problémy objeví, informoval nás svého času pan exministr. Též ujistil, že se přijetím nového zákoníku zlepší postavení postižených. O tom jsme ostatně psali už mockrát. Například člověk postižený plešatostí si bude moci konečně natrhat vlasy na cizí hlavě, neboť podle § 97 odst. 2 nového občanského zákoníku se má za to, že vlasatcův souhlas byl udělen (podle citovaného ustanovení se přece má za to, že souhlas k oddělení části těla, jež se obnovuje, byl udělen).

O oněch drobných a bezvýznamných pochybeních čteme skoro pořád, takže tu máme další rovnici bez rovnost, kde drobný = naprosto zásadní či fatální.

Média i pan exministr nás opakovaně ujistili, že občanský zákoník byl sepsán lidmi blízkými právě panu exministrovi. Jenže osobou blízkou je třeba dobrý přítel či alespoň kamarád, a nikoho takového přece pan exministr nemá a nikdy neměl. Osobou blízkou (§ 22 odst. 1 občanského zákoníku) je navíc i manžel, registrovaný partner, rodič, bratr, snoubenec, milenec, ale nikdo z nich asi nový kodex přesto nepsal.

Nicméně směrování je jasné. Ať páni autoři či podporovatelé nového kodexu vymyslí cokoli, ba i cokoli různého, stejně tím směřujeme rovnou do, hm, do Říma zrovna ne.

« Zpět