Zpráva dne?

Zpráva dne by nás měla vždy poněkud zaskočit, možná trošku i šokovat. Například úžasná zpráva včerejšího dne zhruba v duchu: Dutohlav lže! Mnohé z Vás by taková zpráva možná nezaskočila, neboť jste něco podobného dávno věděli, nebo aspoň tušili, ale někteří přece jen tápali v mlhách nadcházejícího podzimu, a tak by je podobné zjištění udivilo. Podobně příjemně překvapující byla večerní zvěst, že Korbel a spol. obrátili.

Takové celkem zásadní zprávy jistě nemohly uniknout Vaší pozornosti, stejně jako neunikly pozornosti některých mých kolegů. Ještě večer mi volal jeden z nich: promiň, že volám tak strašně pozdě, ale jukl jsem na IHned.cz, co se kde šustlo, a zírám, zírám, člověče, píšou tu, že Korbel a spol. obrátili, aha, aha, promiň, Korbel a spol. obrátili zápas s Ruskem (ve stolním tenise) a dosáhli na medaili.

A tak jim upřímně, i když přece jen poněkud s povzdechem (nejenže není každý den svátek, ale když už je, není pro každého), blahopřejme. Američtí vědci zase téměř zkompletovali robota, opatřeného filmovými prackami s ukrutně dlouhými kovovými prsty a také s dutým nástavcem nepříliš zdárně imitujícím hlavu (vypadá to spíš, jako kdyby si nějaký podivín z dlouhé chvíle či jiného podobně rozumného důvodu na hlavu narazil rouru od kamen), který umí lhát, pokud by snad padl do rukou nepříteli. Zpráva má ovšem jeden závažný nedostatek (a možná je to schválně, neboť robot s rourovitou hlavou je armádní a tudíž zřejmě z větší části utajený), protože se bohužel vůbec nešíří o tom nejdůležitějším, totiž jak tento dokonalý stroj pozná nepřítele. To kdybych loni uměl, ušetřil bych si mnohé radovánky (přesněji, ušetřil bych si něco, co by za radovánky mohl označit leda tak fanatický masochista).

Ze zajímavých zpráv nám tedy zbývá třeba ta, že jedna velká opoziční strana oprášila svůj návrh novely vysokoškolského zákona, podle něhož sice nelze za současného právního stavu přikročit k odebírání akademických titulů, ale navrhuje se to umožnit, přičemž podklady pro rozhodnutí rektora by připravovala komise sestávající z profesorů, docentů a dalších významných představitelů daného nebo příbuzného oboru, z nichž navíc většina nesmí působit na dotyčné vysoké škole. Co by důkladně pomluvení absolventi plzeňských práv určitě dali za to, kdyby jejich studium posuzovali moudří profesoři, docenti a významní představitelé oboru. Když si na univerzitních stránkách najdete složení onoho slavného stanného soudu nazvaného taky Komise, snadno zjistíte, že moderní inkvizitoři mezi sebe rozhodně žádného cizáka, natož pak profesora, rozhodně nepustili. Kromě několika poctivců, kteří objektivně a korektně (a jistě zcela nepodjatě, jak také jinak) posuzovali své vlastní studium, už do komise radši nepustili dokonce vůbec žádné právníky, ať už významné nebo nevýznamné (o profesorech či docentech pochopitelně ani nemluvě).

Ovšem i tak se ukázalo, že členové komise bohužel překypovali zcela nadbytečným vzděláním. Po zkušenosti s jejich neuvěřitelnou diskrétností, se kterou naháněli mnohdy prchající novináře a cpali jim vše, co si ten který den pracně vymysleli, by měl tvůrce podobné akční komise příště (naštěstí ovšem nelze předpokládat, že by se tak neúspěšný experiment ještě někdy opakoval) začít inzerátem (hledáme totální analfabety pro práci s důvěrnými materiály, první krok, alespoň na poli početního analfabetismu byl ostatně už učiněn).

Někdy zrána (tuším v 6.29) také jeden server přinesl zprávu, že Telecký a Bruna mohou být klidní, protože doložili všechno, co odebírači pracně poztráceli, a tak o akademický titul nepřijdou. Znám je jako opravdu dobré právníky, takže vím, že klidní už byli (když tituly sebrat nelze, asi se nikdo nemusí nijak zvlášť obávat, že o něj přijde). Jen už zase nechápu onu podivuhodnou hru, kdy sama univerzita na svých stránkách zveřejní odbornou analýzu o tom, že tituly odebírat nelze, a pak v oné značně dětinské hře na úředníky pokračuje (že by věčný pan náměstek tu hodinovou tisícovku při svém bídném náměstkovském platu přece jen tak strašně potřeboval?). Na druhou stranu, jestli se jim podaří ještě nějaké žurnalisty na svůj nový trik nachytat, mohli by odebírači v tisku vydržet skoro deset let (vážně strašná představa). To když denně zveřejní jména dvou z těch sedmi tisíc plzeňských absolventů, kteří vystudovali zcela řádně a kterým tedy nehrozí žádné odebírání titulu (nehledě k tomu, že to stejně nejde). Jen aby jim to zase nezkazil nějaký prožluklý úřad (jako ten pro ochranu osobních údajů, který jejich aktivity posledně poctil pokutou, apropos, jestlipak ji vůbec někdo vymáhá po tom, kdo ji vyzvoněním osobních údajů zavinil?). No, hlavně že aspoň nezmokli. Už svatý Jeroným upozorňoval, že čisté duše se nemyjí, i duševní čistotu totiž může smýt voda.

P.S. Jsem duše laskavá. Aby snad nedošlo k další z početné řady odebíračských blamáží, dovoluji si upozornit, že jsem si nedávno pěkně početl v Bulletinu advokacie (dvojčíslo 7–8/2010). To když jsem tam četl článek jednoho z arménských studentů (o němž dobře informovaný zdroj z univerzity prohlašuje, že nikdy nic nepublikoval).

« Zpět