Ztracené iluze?

Že mladí lidé ztrácí iluze, se zdá být šerednou zákonitostí našeho života. Mládí ostatně není výjimkou, ztrácíme je všichni, děje se nám to dnes a denně. Dlouho jsem si třeba naivně myslel, že mladí politici, kteří prakticky nezažili minulý režim, nebudou lstiví, prolhaní a bezdůvodně zlí (ale ouha).

Stovky mladých lidí na plzeňských právech nasávají při svém studiu ideje právního státu, a pak se setkají s jednou starší paní, jež ničí životy jiných podle momentální nálady, nebo spíš podle toho, co ji dostane před kamery nebo na novinové stránky. Ačkoli nic není staršího a bezvýznamnějšího, než včerejší noviny, obětuje klidně sekundovému mediálnímu profitu štěstí, pohodu, vzdělání a studium, prostě život, stovek jiných.

Ale když ztratíme iluzi, otevřou se nám trochu víc oči, zase o něco víc jsme poznali svět, který není ideální.

Studenti plzeňských práv zjistili, že i v našem právním státě mohou fungovat podivné bytosti, které nikomu neodpovídají, a tak se chovají naprosto neodpovědně. Káží destilovanou vodu a hltají víno, nejen doslova, se studenty, jež připíjením lákají ke zradě spolužáků, ale i obrazně. Po jiných chtějí, aby za žebrácký plat učili na jediném místě, ale sami se bezostyšně cpou do správních rad fondů, rozdělujících miliony, nebo do správních rad institucí, masivně a cíleně ovlivňujících soudce a státní zástupce. Káží pravdu a lžou kudy chodí, vymýšlí si obvinění a na jejich základě sami odsuzují, předem vyhlašují své odsudky a jejich nezměnitelnost.

Ale ukazují tím mladým lidem, a nejen jim, že proti takovému bezpráví, zvůli a lži je třeba bojovat.

I při velké studentské solidaritě ve společném boji za společnou věc se najde, naštěstí zanedbatelně maličká, pátá kolona.

Mladí lidé ztrácí iluze o svých spolužácích, kteří podrážejí jejich snažení v boji o právo a o práva, jak se na tom předem dohodli u sklenky s paní inkviziční (opět viz fotografie u úvahy Ilustrovaná II).

I to otvírá oči. Kdo jednou zradil, zradí vždycky, říkával Džingischán, a z druhého konce názorového spektra mu přikyvoval Moliére: Kdo jednou zradil, už marně slibuje věrnost.

Několik málo ctižádostivců (a jak se posléze ukázalo na jejich závratných platech a, pokud jde o onu hrstku studentů, dvacetitisícových stipendiích, také žádostivců peněz, funkcí a všelijakých prebend, jež standardně a protikorupčně uchvátili) se kdysi pokusilo rozvrátit plzeňská práva.

Po třech letech to zkusili znovu a narazili na semknutou zeď solidarity. Jak pravil (vlastně napsal) Karel Čapek: Ano, mnoho se změnilo, jenomže teď víme, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl vždycky slušný, kdo byl věrný, je věrný i teď. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Člověk se nemění, jenom se vybarví.

Nedejte se otrávit tím, že i mezi Vámi se najde maličká hrstka přeběhlíků.

Vždyť světlo nevynikne bez tmy. Bez lhářů nebude pravda tak krásná. A bez zrady nevynikne věrnost.

« Zpět