Arbitrážní knížka

Víkend je přece jako stvořený pro čtení knížek.

Tak jsem se s večerem dočetl, že skončila jedna slavná (či snad spíše neslavná) arbitráž (rozhodčí řízení).

Rozhodci nesmí ani naznačovat, dokonce ani to, že jsou vůbec rozhodci, takže od těch se nic nedozvíme.

Ale třeba v letos vydané knížce Krev a peníze se píše o tom, že probíhal nějaký spor o nějakou náhradu škody a že v něm byl v roce 2002 vydán tzv. částečný rozhodčí nález, kterým bylo žalované straně (prý to byl stát, píše se tam) z celkově mnohem vyšší žalované částky uloženo zaplatit asi tři sta milionů (což se píše na str. 217 a dalších oné knížky). Taky se tam dočteme, že nebylo vůbec nijak specifikováno, o jakých 300 milionů vlastně jde. To se píše v té knížce.

Pokud si matně vzpomínám, učitelé studenty práv učí, že pokud někdo někomu nabourá auto, a potom mu ještě vzteky rozbije, hm, hodinky, může soud rozhodnout napřed třeba jen o náhradě za auto, nebo za hodinky a o té druhé až později. Pokud ale někomu roztrhám sako za pět stovek a on mne bude žalovat o těch pět stovek, nemůže mu soud napřed přiznat částečným rozsudkem padesát korun a později rozhodovat o náhradě za zbytek saka. To se učí studenti, pokud si vzpomínám. Co může soud, mohou i rozhodci, a co nemůže soud, nemohou ani oni.

Právnicky se to řekne tak, že už odedávna soudní praxe (poprvé zřejmě už pod č. V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zastává názor, že částí projednávané věci, o níž lze částečným rozhodnutím rozhodnout, může být jen jeden z jinak samostatných nároků, případně jenom nárok proti jednomu z více žalovaných (nověji než v roce 1968 to rozhodl úplně stejně Nejvyšší soud i pod sp.zn. 21 Cdo 1509/2010).

No, a když soud rozhodne o části žaloby, i když nemůže nebo by neměl (rozhodne o povinnosti zaplatit padesát korun z pěti set žalovaných za zničení jednoho kusu saka), tak tím vlastně rozhodl o všem a není už dál o čem jednat, takže nezbývá, než řízení zastavit pro tak zvanou překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Je to totiž tak, že v případě, kdy o věci již bylo rozhodnuto, nemůže už být projednávána znovu a že případná navazující rozhodnutí, jimiž je rozhodováno o již rozhodnutém, postrádají jakékoli právní účinky. Kdyby to, co se píše v té knížce byla pravda, tak už po roce 2002 mělo být řízení zastaveno a všechna navazující rozhodnutí od toho roku 2002 jsou prostě úplně na nic (taky se jim asi proto právnicky říká nicotná).

Z podobných zásad neúčinnosti rozhodčího nálezu vychází třeba rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 20 Cdo 2227/2011, podle něhož v takových případech není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal (shodně judikoval, neboli rozhodoval i Ústavní soud v rozhodnutí sp.zn. II. ÚS 3406/2010 nebo sp.zn. IV. ÚS 2735/2011 a Nejvyšší soud například v rozhodnutích sp.zn. 20 Cdo 653/2013, sp.zn. 32 Cdo 2050/2013, sp.zn. 20 Cdo 2568/2013 nebo sp.zn. 29 Cdo 3969/2013).

Škoda, že se od rozhodců nemůžeme nic dozvědět. Ale možná stačí číst zajímavé knížky. Konec konců, od toho je přece víkend.

« Zpět