Exempla trahunt

Exempla trahunt, neboli příklady táhnou, říkali přece už staří Římané (zatímco slova podle nich pouze hýbají, verba movent). Důkazů pravdivosti tohoto starého přísloví je bezpočet, příklad plzeňské právnické fakulty pak ukazuje, že příklady dokonce táhnou bez sebemenšího ohledu na směr.

Tak jak to na plzeňských právech nakonec dopadlo? Přes rychlé, posléze pomalejší a nakonec ještě superpomalé a superdůkladné vyhledávání vyhledávači žádné rychlostudenty nenašli, zatímco naopak pomalostudenti ovládli skoro na rok fakultu. Že by to snad bylo tak, že čím déle a hůře někdo studoval, tím vyšší funkci si v onom kocourkovském dění vyloudil? Chudák, který v doktorském studiu údajně studoval o půl roku či o rok a půl déle, se stal oblíbeným terčem všelijakých nejapných hrozeb odebráním titulu (samozřejmě šlo o planý poplach a ve skutečnosti mu nic nehrozilo hned ze dvou důvodů, předně proto, že si se záviděníhodnou pečlivostí schovával všechny doklady, které tehdejší novopečenci vynalézavě zapřeli či ztratili, za druhé sebrat titul samozřejmě stejně nejde), nejspíš proto, že nevykázal potřebnou míru pomalostudentství v nezbytné kombinaci s absolutní neschopnosti.

Zato koumáci, kteří si studium protáhli nejméně o tři či více let, si hbitě přidělili vysoké posty a k nim si transparentně připojili ještě vyšší platy (v dosud nedlouhých fakultních dějinách spolehlivě nevídané), a za nepřetržitého pomlouvání všech svých zbývajících kolegů a bývalých kolegů předváděli městu i světu, co všechno se navzdory předlouhé době svých studií pořád nestihli naučit.

Proč ale ztráceli všechen ten čas úpornými pomluvami, ptal se naivně syn mého váženého kolegy, a nepřečetli si radši třeba něco o právu? Budou mu teprve čtyři, takže logicky ještě nechápe základní novopečenskou moudrost, že pokud je všechno v naprosté pohodě, není přece žádný důvod ke změně, tím méně pak ke změně personální (ovšem bez zásadních personálních změn na vedoucích postech se na ně nikdo další jaksi nedostane). Právě proto někteří zvlášť povedení marxisté vymysleli teorii permanentní revoluce a jiná podobná moudra, proto nacházeli zrádce a špióny v každé skříni, kolem které prošli, a proto nás i někdejší novopečenci tak oblažovali líčením pracně vymyšlených nezměrně složitých pochybení.

Jen pěkně posuďte sami, jakou hromadu nám tu nadělili (jeden z mých přátel, který si mé úvahy čte s protekčním předstihem, mne v této souvislosti taktně upozornil, že se, jak je mým dlouholetým špatným zvykem, už zase mýlím, nebo jsem aspoň velmi, velmi nepozorný a neumím se vystříhat nedbalých překlepů, jako je onen, jehož jsem se prý právě dopustil i v posledním slovesu před závorkou tím, že jsem namísto „a“ jistě jen pouhým omylem napsal první z tam se objevujících „i“).

Tak ačkoli někteří z nich se producírují dokonce i jako učitelé pracovního práva, neumí napsat výpověď z pracovního poměru. Přesněji, neumí ji napsat tak, aby byla platná.

Ačkoli si jiní jen pro tento účel vymysleli honosný pseudonym statutárního proděkana, neumí napsat standardní děkanské rozhodnutí. Přesněji, neumí ho napsat tak, aby nebylo vadné, případně až nicotné.

Protože správní právo je zřejmě něco, čím hluboce opovrhují jakožto disciplínou příliš jednoduchou, než aby jich byla hodna, snad až poněkud přitroublou, najali si za pouhý milion korun experta, kterému je toto prosté právní odvětví údajně trošku bližší, aby za ně psal nejdříve oznámení o zahájení správního řízení a potom zase o jeho zastavení, jenže najali takového, který to taky neumí napsat. Přesněji, neumí to napsat tak, aby to nebylo vadné, případně až nicotné. A tak bohužel dál.

Naštěstí exempla sice trahunt, neboli příklady vždycky táhnou, ale blbé příklady táhnou na opačnou stranu.

« Zpět