Komisně poplašná?

Má neárijská duše hořce pláče. Průšvih! Duch Reinharda Heydricha bude dál vládnout naší zemi. Říšský protektor Konstantin von Neurath ho totiž pověřil, a to dokonce písemně, aby jej ve všech věcech souvisejících s řízením českomoravského protektorátu zastupoval.

A například pod univerzitním číslem jednacím R-913–11 nejmenovaná západočeská univerzita zvěstuje městu i světu, ale hlavně soudu (u něhož je žalována například ve věci sp.zn. 57A 6/2011, kde je tato nečekaná moudrost k vidění), že v oblasti veřejného práva prý pověření nezanikají, dokud je nikdo nezruší.

Budu tudíž muset řádně zavzpomínat, koho jsem před lety jako děkan pověřil a čím, a zkontrolovat, jestli to pořád ještě dělají: živě si vzpomínám, jak jsem jednoho bývalého novopečenského proděkana poslal čekat kamsi na nádraží, jestlipak tam pořád ještě trčí?

K pláči se ovšem nabízí důvodů více, a to nejen pro duše neárijské, k pláči není jen to, co je občas v nějakém spise k vidění, k pláči je také to, co je občas někde v hospůdce ke slyšení.

Ve skvělé pražské restauraci Vínečko si můžeme dát sýrový hrneček (sýrová pomazánka se čtyřmi toasty, což rozhodně k pláči není, naopak), škvarkový hrneček (škvarková pomazánka pro změnu se čtyřmi toasty) nebo česnekový hrneček (česneková pomazánka, jak jinak než se čtyřmi toasty) a ještě se prý jako bonus zaposlouchat do hovorů skutečně nepopsatelně zajímavých.

Já tam bohužel nikdy nebyl, ale prý je tam ke slyšení spousta strašidelných blábolů.

Třeba prý je tam ke slyšení jedna nejmenovaná paní komisní šéfová (tedy šéfová komise), jež při vínečku vypráví, jak příští týden radostně zakáže plzeňským právům přijímat nové studenty (především proto, aby bývalí novopečenci, které nikdo nikde nechce, mohli přece jen přinést vínkem nějaké škole tak nešťastné, že je přijme, nové místečko na trhu vzdělání).

Možná je to jen drb či poplašná zpráva, a opravdu tiše, leč upřímně doufám, že pravdy na takovém drbu není ani zbla, tedy nic.

Konec konců oné komisní dámě svého času nikterak nevadilo, když novopečenci vyhodili či jinak vypudili z plzeňských práv přes dvacet docentů a profesorů. Naopak, protože šlo o docenty a profesory, jež objektivně a nepodjatě z duše neměla ráda (oni ji ovšem taky ne), vítala to dětsky radostným tleskáním a mile pokřikovala, že jich tam stejně bylo moc.

Že by teď měl vadit odchod dvou či tří je tudíž s podivem, tím spíše, že nikdo z nich nikdy neučil v prvním, ba ani druhém, a většinou ani ve třetím ročníku, takže jejich odchodem rozhodně není dotčena výuka těch, jejichž přijetí by mělo být podle oněch komisně hospodských řečí zapovězeno.

Snad nechce, ptají se někteří, komisní paní nejmenovanou západočeskou univerzitu trestat za mnohočetná a zásadní porušení zákona, jichž se dopouští: třeba tím, že se zcela nelegálně pokouší zrušit vysokoškolské diplomy (skoro přede rokem dorazila na školu fundovaná analýza, že to nejde, a kolik peněz se vyplatilo od té doby pisateli dopisů, které podle oné analýzy a řady dalších nejde psát, ale hlavně posílat, nebo nepustit do školy alespoň některé z nezákonně vyhnaných studentů (třeba pod onou plytkou záminkou, že pověření trvá, dokud nebylo zrušeno, i když se pověřený i pověřující už dávno obrací v hrobě).

Nezdolní optimisté samozřejmě kontrují: je to celé drb, je to celé výmysl, a kdyby ne, vzpomeňte, kolik toho už ona postarší komisní dáma, hm, namluvila. Už předloni na podzim přece paní šéfová radostně prorokovala, že podvodných studentů budou stovky (nejméně čtyři, tedy stovky), zatímco dnes referuje odebíračský pisatel optimisticky, že budou asi čtyři.

« Zpět