Pičmundy?

Kdo přesně ví, co je vlastně pičmunda? A přitom na tom záleží vlastně všechno.

Zatímco se šerým, kalným a hlavně velmi časným ránem brouzdali opilci, potáceli se kolem kandelábrů a objímali je všeobjímající lihovou láskou, zodpovědná notorická paní komisní nás obohatila na Parlamentních listech vysvětlením, že korupce je v politice vlastně všechno a že všechno záleží jenom na tom, jaké si kdo nakoupí bezvýznamné pičmundy.

Samozřejmě, všechno má své výjimky.

Když například ona dáma (jak dodnes na You Tube vypraví notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti v mírně huhňavém monologu „Dohoda s Dvořákovou“) nabízela akreditaci, ale hlavně pochvalu plzeňských práv za demokratické zvolení někoho, s kým se jí dobře sedí a pije a kdo tam už stejně pod pseudonymem statutární proděkan fungoval (pardon, byl), samozřejmě, jak velice dobře víme, o korupci logicky rozhodně nešlo. Jak rovněž dávno a dobře víme, akreditace totiž nebyla ani náhodou nabízena v krabici od vína, a aby nedošlo ani k sebemenšímu stínu podezření, víno se razantně a transparentně rovnou pilo a rozhodně se zbytečně nesušilo v jakési obskurní krabici.

Takže určitě nešlo o nějaký nerovný přístup.

Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku nám, ovšem jak je zvykem autorů, poněkud nesrozumitelně, navíc vysvětluje, proč se nový základní kodex nezabývá takovými nesmysly, jako je rovnost mezi lidmi či rovnost před zákonem. Jak se totiž v onom dokumentu praví: „za první princip soukromého práva se nepokládá rovnost osob…Hledisko rovnosti osob nemůže být určující…protože důraz na zásadu rovnosti…neodpovídá skutečnému stavu.“

Už Karel Marx, velký vzor všech českých marxistek i jejich nohsledů, sice učil, že právo je rovné měřítko na nerovné lidi, ale to psal o právu buržoazním, kapitalistickém, zatímco náš krásný nový občanský zákoník je přece návratem nikoli do kapitalismu, ale do feudalismu.

Vždyť i sám hlavní autor nového kodexu, ještě v časech, kdy působil pod pseudonymem statutární proděkan na nejmenované západočeské právnické fakultě (a vžil se do toho tak, že onu podle zákona neexistující funkci skutečně zkoušel vykonávat) v rozhodnutí (celkem dost neuvěřitelného čísla jednacího: DFPr-OVV-CII/1d-1004/10) ukončil jednomu studentovi doktorské studium, protože už v něm studuje čtvrtý rok, přičemž „standardní doba studia v doktorském studijním programu je nejméně tři a nejvýše čtyři roky“ (školitel, jehož dotyčnému panu studentovi sám přidělil, ovšem v témže programu studoval sedm let, čímž se do standardní doby studia jistě snadno vtěsnal). Takže sami lapidárně vidíte, že pojetí jakési přitroublé rovnosti bylo překonáno už dávno.

Tak teď ještě přesně zjistit, co to je vlastně ta (ten?) pičmunda.

« Zpět