Rovnice o více řešeních,

aneb jak na historickou erozi

Srozumitelnost práva je pro všechny ideálem, jehož však ve skutečnosti nikdy nelze dosáhnout. Věda dovozuje, že i celkem srozumitelný předpis časem eroduje a je doplňován dalšími a dalšími méně a méně přehlednými předpisy, což ilustroval římský historik Titus Livius tím, že třeba římské právo se od dob přehledných a stručných zákonů XII desek postupně stalo ohromnou hromadou dokumentů bez sebemenšího ladu a skladu nakupenou.

Tvůrci občanského zákoníku proto rezignovali na nějaké stejně nemožné usilování o srozumitelnost svého díla, ba (jak na jejich zákoníku vidíme hned na první pohled) naopak, vydali se právě opačnou cestou.

Vytvořili totiž dílo naprosto nesrozumitelné hned od počátku, takže bude velice obtížné, ba zřejmě dokonce nemožné tento stav postupem doby zhoršit.

A pro dosažení tohoto na výsost bohulibého účelu využili všeho, čemu lidé zpravidla nerozumí, například matematiku. Konkrétně rovnice.

Rovnice má však vždy svou levou stranu, dále znak rovnítka a pravou stranu. Tento obecný poznatek zásadně odporuje přesvědčení autorů našeho občanského zákoníku, podle nichž rovnost neexistuje (jak přesvědčivě praví v důvodové zprávě k němu, např. „hledisko rovnosti nemůže být určující, protože důraz na zásadu rovnosti neodpovídá skutečnému stavu“ a podobně). Proto se obyčejné rovnice moc nehodí, kromě toho, že pracují s rovností, by to navíc bylo příliš jednoduché, a jak napsal jeden můj vážený přítel, občanský zákoník je zákoník pro lidi a na lidi musí být přísnost, a tudíž i složitost.

Rovnice, zejména nějaká složitější, však může i mít i dvě řešení (v rovnici x2= x může být x bud jedna, protože 1×1 je jedna, takže jedna = jedna, anebo i nula, protože nula krát nula je taky nula, takže nula = nula), ba může jich občas mít i více, dokonce někdy i nekonečně mnoho.

Právě touto složitější cestou náš kodex rázně vykročil. Nejde přitom už jen o proslavené § 1878 odst. 2 a § 1994 občanského zákoníku, které se navzájem vylučují (protože první, § 1878 odst. 2, stanoví, že spojí-li osoba dlužníka s jedním ze spoluvěřitelů, zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů, zatímco druhý, § 1994, stanoví, že v takovém případě nezanikají). Takže tu hned máme rovnici o dvou řešeních.

Ale třeba podle § 210 občanského zákoníku platí fikce, jako by právnická osoba tvořená jedním členem byla korporací (hledí se na ni, jako by byla korporací), což znamená, že korporací není, ale finguje se stav, jako kdyby jí byla.

Naopak podle § 211 odst. 1 obč. zák. korporace může mít jen jediného člena, tedy být jednočlenná. Protože fikce znamená, že se finguje něco, co ve skutečnosti není, znamená to, že jednočlenná právnická osoba současně není korporací (§ 210 odst. 1 občanského zákoníku ), ale současně korporací je (§ 211 odst. 1 téhož). Jednočlenná právnická osoba tedy korporací je i není, takže tu máme další rovnici o dvou řešeních.

« Zpět