Týden a Lipnice

Už jsem si málem myslel, že jsem nějaká výjimka.

Jenže skoro všechno je jinak, než se jeví, a hlavně docela jinak, než se povídá. Říká se, že právě před pětadevadesáti lety zahájil křižník Aurora Říjnovou revoluci výstřelem na Zimní Palác (dnes galerie Ermitáž), ačkoli Autora vystřelila z děla jen slepý náboj, který, jak známo, nikam neletí (neb nemá žádnou střelu).

Tak zvaní rebelové v nejsilnější vládní straně se vzdali mandátů (a tudíž i tučných poslaneckých prebend), zatímco notorický pan exministr naopak charakterně a nezištně vztáhl ruku po dobře honorované parlamentní funkci.

Netřeba samozřejmě hledět na varovná slova třeba takového Viktora Dyka:

Neoslyš slova varující,
neprodej úděl za čočovici.

Jednak notorický pan ministr rozhodně nehodlá získat nějakou obskurní luštěninu, ať už v míse nebo třeba v pytli, ale funkční příplateček 49 700 korun (což by při akčních cenách některých supermarketů představovalo bezmála tři tuny čočky, uznejte sami, co by si s tím transparentní politik počal?).

A hlavně, Viktor Dyk byl přece (kromě toho, že byl básník) ohavný právnický rychlostudent (vystudoval si práva klidně jen za tři roky) a své rádoby varovné verše napsal, jak dobře známo, ve vězení, kde byl držen za neúctu k úřadům a posléze za velezradu (jíž se měl dopustit na Rakousku-Uhersku), přičemž propuštěn byl jen na základě nedostatku důkazů, čili byl z dnešního tiskového hlediska docela určitě vinen.

Navíc už ona poněkud podlá, nesmírně pomstychtivá a děsivě mocichtivá dáma, jinak ovšem poměrně výkonná a úspěšná intrikánka, jež u dobrého, ba i u nedobrého, vína domluvila neuvěřitelné podlosti, vyslovila tu známou zásadu, kterou i notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti vždy nadšeně a zásadně vyznává (ať již na vysoké škole či třeba ve vysoké politice).

Aspoň, že máme naději, že notorický pan exministr kromě platového zvýhodnění za svou opravdu neobvyklou zásadovost někdy v budoucnu získá sochu, a to nejméně padesátitunovou.

Osmnáctitunovou sochu totiž právě vytvářejí v Lipnici pro Jaroslava Haška (navíc doplněnou citátem ze Švejka v deseti jazycích), a přitom nový občanský zákoník, který nám pan exministr pomohl vnutit, je nejmíň třikrát tlustší, než Osudy dobrého vojáka Švejka, a když ho čtete, je to nejmíň třikrát větší legrace (a 3×18 je 54, tedy pokud si nepřivoláte na pomoc pana spravedlnostního náměstka, kterému by to samozřejmě vyšlo o dost jinak).

Zatím by tedy mohli panu exministrovi přisoudit aspoň stávající (jaksi uvolněnou) Haškovu bronzovou sochu z Lipnice.

Vytvořil ji kdysi totiž profesionální tvůrce Gottwaldových soch, takže, ač má jíž o sochu ležícího Haška, nese Gottwaldovy rysy, což ovšem tehdy nevadilo s ohledem na ideovou spřízněnost (Hašek přece byl bolševický komisař).

Podoba by tudíž nevadila ani dnes, neboť to byl právě Gottwald, kdo vymyslel za pomoci svých bájeslovných expertů (zejména svého zetě Alexeje Čepičky), že by snad bylo možné odebírat i akademické tituly (kterážto šílenost ho naštěstí o moc nepřežila, tedy dokud se v moderní demokracii nenašel důstojný nástupce).

Pokud bychom do té sochy navíc v deseti jazycích vyryli panem exministrem nejčastěji používané slovo, neslo by se to přesně v duchu dnešní úsporné doby. Španělsky i rusky se totiž reforma řekne reforma, v angličtině či němčině bychom dokonce ještě písmenko ušetřili (Reform), zatímco v italštině nebo francouzštině bychom opravdu jen mírně modifikovali (riforma a reforme).

Anebo že bychom do bronzu vyryli páně exministerské politické, ale i akademické, kré­do?

Pravda, onu skvělou zásadu („Po nás potopa!“) využil pro název svého díla i ohavný rychlostudent (například techniku vystudoval, považte, za dva roky, a aby toho nebylo dost, malířství za rok) František Gellner, který navíc podle vlastního přiznání zavedl do poezie pivo a doutníky.

Za to ovšem ona podlá, nesmírně pomstychtivá a mocichtivá dáma vyznávající tento princip, jinak ovšem poměrně výkonná a úspěšná intrikánka, jež u dobrého, ba i u nedobrého, vína domluvila neuvěřitelné podlosti, jak už jste určitě všichni poznali, markýza de Pompadour, samořejmě nemůže.

Už jsem si málem myslel, že jsem výjimka. Ale v časopisu Týden právě vyšel Rozhovor týdne s názvem: Pospíšil podrazí kohokoli.

« Zpět