Zapšklá prázdnota

O kom že to je? Samozřejmě o naší vřele milované komisní paní, o kom jiném?

Napsal jsem (v úvaze O přehradách), že vždycky, když si připomenu paní komisní, jejího doktora Nespravedlnost a případně i drobné kýválky, kroužící uctivě kolem nich, jen tiše žasnu, jak tak neskutečně prázdné bytosti mohou být naplněny závistí, záští, zlobou a bůhvíjakou přetékající nádivkou zla. A když jsem psal o těch téměř absolutně prázdných, a přesto závistivých a zlých stvořeních, slíbil jsem nějaké podrobnosti, a svůj slib jsem až dosud nesplnil.

Mimo jiné proto, že nám mezitím bylo bez všech pochybností prokázáno, co všichni normální permanentní kývalové věděli už dávno, totiž, že nabízení akreditace plzeňských práv za zvolení odrodilého pana profesora, s nímž se paní komisní dobře pije (jak o tom vyprávěl, a vlastně pořád vypráví, pan ministr nespravedlnosti na You Tube:„Dohoda s Dvořákovou“), nebylo a ani nemohlo být úplatek. Byl snad odrodilý pan profesor v krabici od bot? Byla snad nabízená akreditace či mediální pochvala v krabici od vína?

Je přece přímo pojmově vyloučeno, aby se něco takového stalo.

Když se podíváte na rozverné připíjení paní komisní (na fotografii u úvahy Ilustrovaná II), sami musíte hned na první pohled vidět, že naprosto vyloučeno, aby tam zobrazené osoby nechaly nějakou krabici vína zavřenou.

Že bychom tedy pomoc a naději mohli pro změnu hledat v novém občanském zákoníku?

Ve světle onačejšího politického dění se ovšem ocitají mírně v pozadí naděje, že nejpozději po účinnosti nového občanského zákoníku, který nás supermoderně vrátí do feudálních časů, se konečně zbavíme zapšklého blábolení některých starých dam a jejich drobných připíjecích přikyvovačů, neboť pak už přece bude platit, že nikdo nesmí těžit z vlastní neschopnosti (§ 3 odst. 2 a navíc písm. c) nového zákoníku).

Že bychom zatím po vzoru modernizace feudálních textů jejich překladem ze staré němčiny do ještě mnohem starší češtiny zkusili aspoň trochu modernizovat, či spíše aktualizovat, třeba takového Shakespeara?

Kvak, volá například druhá čarodějnice v Macbethovi, čímž prý upozorňuje na to, že v ropuchách sídlili raraši, kteří se paktovali s čarodějnicemi. To bych asi nechal být.

Ale na témže místě se táže první čarodějnice: Kdes byla sestro má?, zatímco druhá zvesela odpovídá, že podřezávat prase.

Kdyby odpověď zněla třeba: podřezat právnickou fakultu v Plzni i její studenty za to, že se mi tak smáli, měli bychom hned text mnohem aktuálnější.

A pak bychom už zase klidně mohli nechat následující výstižnou promluvu (Banquovu):
Vrásčité stvůry, divé maškary,
jak byste ani nepatřily na náš svět.
Jsi ženou, byť tvé vousy o tom nesvědčí?
A mluvíš vůbec lidskou řečí?

Aha, málem bych to zamluvil znova : vždycky, když si připomenu paní komisní, jejího doktora Nespravedlnost a případně i drobné kýválky, kroužící uctivě kolem nich, jen tiše žasnu, jak tak neskutečně prázdné bytosti mohou být naplněny závistí, záští, zlobou a bůhvíjakou přetékající nádivkou zla.

Lidské tělo, samozřejmě včetně mozku, přece jen zdánlivě vypadá jako pevná hmota, ve skutečnosti jde o shluky molekul, jež se zase skládají ze shluků atomů. A fyzika nám k tomu říká, že atom je z 99,9999% prázdný prostor a že subatomární částice se pohybují v tomto prázdném prostoru podobně jako nebeská tělesa ve zdánlivě prázdném vesmíru.

« Zpět