yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Jsem jen divákem, posluchačem a čtenářem, a tak stejně jako Vy nevím, jestli se na nejmenší vládní stranu skutečně řadu měsíců chystal podlý nekolegiální útok. Jen si pietně vzpomínám, že dlouhodobé plánování, jak se zdá, je zajímavou zábavou lidí se sklony k totalitnímu vládnutí.
I když jarně žhavý sluneční svit pořád občas střídají tmavé mraky a chladný vítr, svět se stejně neodvratně probouzí do jara, a s ním i do krásy. No, a protože žádná krása přece nemůže být prolhaná, ani ta jarní, probouzí se svět s jarem i do pravdy. S tím letošním, jak se zdá, obzvlášť.
V pokračujícím jaru divoce pučí pupeny, míza se vaří ve větvích a kmenech, listy se rozvíjejí, květy kvetou a politická sféra se mele v aférním mlýnku i na české poměry dost nevídaně. Mnozí z Vás poukazují na to, že lidé, kteří mají kousek cti v těle, dokážou klidně odstoupit i z nesmírně zajímavých postů, zatímco ti ostatní se jich drží jako, hm, před dvaadvacátou hodinou radši řekněme zuby nehty.
Tradice se musí ctít a extravagantní modernisté rozhodně nejsou žádaným zbožím pro vysoké posty, takže nemáme ministry ani třeba proděkany s moderně fialovými vlasy (i když jsme bohužel mívali proděkany s vlasy celkem moderně virtuálními, no naštěstí je ta doba nenávratně pryč) nebo tetováním nejen po celé lebce.
Záležitost plzeňských práv se stále (bohužel) vyznačuje tím, že různí prapodivní podivíni nahlas vykřikují cosi, o co nejenže nikdo nestojí, ale ani nikdy nestál, a co nemá s pravdou nikdy nic společného. Někdy je to dobře, jindy je to škoda, tak už to bohužel v životě chodí.
Nutno říci, že historie nám ukazuje, jak si plačící pláčem zpravidla moc nepomohli, i když mnohým z nich jejich umělecky ztvárněný žal významně přispěl k nesmrtelnosti. Tak slavný antický Nosáč (Naso je totiž v jednom mrtvém jazyce Nosatý, takže se na nás snad jen Bůh sám ví kde rozptýlený popel Publia Ovidia Nasona nebude hněvat) svou slávu ještě více prohloubil svým hořkým pláčem kdesi na dnešním Krymu, avšak zpátky z vyhnanství ho stejně nepustili.