yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
V souvislosti s prapodivným blázincem, jemuž se taky někdy říká kauza plzeňských práv, se dozvídáme opravdu mnohé. Já jsem cestou veřejným dopravním prostředkem například zaslechl cestujícího, který informoval jiného, že to (před dvaadvacátou hodinou to musíme křížovkářsky opsat, třeba jako „boží tvor na šest, začíná na H“) zase cosi blábolilo, zatímco ten druhý vyslovil podiv, že novopečence ještě pořád pouštějí z ledničky.
Už jsem se v těchto úvahách zmínil o tom, že v dobách velkých tragédií, kdy lidmi zmítá žal, ať již v kterékoli a jakkoli vzdálené zemi, není čas na legraci a není proto na místě ani smát se bláznům, a to dokonce ani tehdy, pokud jsou jinak jejich skopičiny obzvlášť povedené (a o takovou situaci v případě bývalých novopečenců pochopitelně nejde, naopak, jejich kousky již od počátku jsou spíše trapné, a navíc bohužel o nic nepřijdeme, protože si k velké lítosti všech zúčastněných můžeme být zcela jisti, že své trapné výstupy při nejbližší příležitost, případně i bez ní, zopakují).
Uvažte sami, není nádherné číst (například mezi dnešními horkými novinkami), že děkana fakulty neprávem obvinili a potom zabrali jeho židli?
Když se mezi davem lidí, který se způsobně krmí příborem, najde otesánek, co si cpe jídlo rukama, případně i nohama, do úst, ba i jinam, zaujme nás nejvíc právě ten nekulturně žeroucí tvor. Mezi spoustou všelijakých laskavých babiček nás zase v prvé řadě zaujme ta třiadvacetiletá ze včerejška. Nikoho naopak nezaujme, když někdo v rozpacích okusuje tužku. Když si ale indický učitel nacpe do úst devadesát tužek, píše se o tom na všech kontinentech.
Žurnalista, který se kdesi na hluboko zasutých zadních stranách, kam se kromě něj samotného už jen sotvakdo dohrabe, pokusil (marně) upoutat čtenářskou pozornost na tíživé novopečenské psychické trable (moc rádi by vládli, ale nikdo je za vládce, ba ani za nic jiného, nechce, neboť v našem národě masochismus nepřevládá) se opravdu trefil tím, že plzeňská práva přirovnal k Bejrútu.
Standardně nevkusné předvolební letáčky nepočetných příznivců bývalého novopečenského vedení zkouší vsadit na oblíbenou kartu strachu a poplašných zpráv. Například v nich straší (nebo snad slibují?), že když (aspoň někdy) nevyhrají pseudoreformní kandidáti, nastane všeobecný exodus, protože z fakulty odejdou autoři těch největších právnických mouder na světě (obávám se bohužel, že něco tak hrozného okolnímu světu prostě nemůžeme provést, protože my jsme už přece jen trošku obrněni).