yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Protože o tomhle se docela určitě z žádných médií nedozvíte, nezbývá, nežli abych se s Vámi podělil o jednu radostnou událost alespoň touto cestou. Nejde ovšem o nic světoborného, ani o nic překvapivého, jen se zase jednou ukázalo, že novopečenci jsou podivná stvoření, jež neumí vůbec nic, a jejichž počínání přináší širému okolí (zejména univerzitě, která je pořád ještě trpí) nemalé škody.
Na jedné nejmenované fakultě se mílovými kroky blíží volby do jejího akademického senátu, jež nám zase znovu ukážou, že bývalým novopečencům nejspíš fandí opravdu jen dva či tři studenti, či kolik jich to tehdy v rámci poměrně krutých úsporných opatření dostalo dvacetitisícová stipendia, zatímco téměř čtyři stovky ostatních byly zcela zdarma poctěny vyhazovem.
Tradice je tradice a je třeba ji ctít. A taky nemá valného smyslu objevovat dávno objevené. Otázka samozřejmě je, jestli doopravdy vždycky.
Díky svým šedinám jsem zažil lecjaké pedagogy. Svého času nás zlostně letitý, totálně negramotný frontový plukovník napomínal, abychom neklábosili při hloubení zákopů s tím, že pokud nám snad jiní univerzitní profesoři to kecání, zejména při kopání, trpí, on tedy rozhodně nebude. Protože jsem čestný muž, přiznávám, že jsem při kopání okopu nejen dále klábosil, ale okop jsem navíc hloubil velmi ledabyle, takže nelze vyloučit, že v mém právnickém studiu došlo k pochybením, dokonce možná k vážným pochybením, a kdyby tehdy existovala jedna nejmenovaná západočeská univerzita, byl by můj jistě nezasloužený diplom ve vážném, ba možná fatálním, ohrožení.
Už párkrát se stalo, že nějakým uměleckým kritikům podstrčili všelijaké cáry papíru, na které z výšky močila opice, nebo které umetl pes ocasem namočeným do barvy, a že oslovení odborníci se poté dlouze rozplývali nad tím, jak niterně je vyjádřen barevnou explozí průnik umělcova mikrokosmu do našeho sdíleného makrokosmu.
Někdy je krásné vrátit se alespoň v duchu do hluboké minulosti, a někdy to pro změnu nestojí za nic, takový už je prostě život.