yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Počínání některých je snadno předvídatelné. Například plzeňský pseudostudent na jakoukoli situaci reaguje tak, že by vedení právnické fakulty (pokud možno té v Plzni) mělo odstoupit. Prší: vedení fakulty by mělo odstoupit. Neprší: vedení fakulty by rozhodně mělo odstoupit. Zazvoní budík: vedení fakulty by mělo neprodleně odstoupit. Zeptáte se na cestu třeba na nádraží, a odpověď je logická a jednoznačná: vedení fakulty by mělo každopádně odstoupit. V dějinách si podobně počínal zapšklý moralista a římský cenzor Cato (Marcus Porcius), který každou svou řeč končil výrokem, že Kartágo musí být zničeno (čehož se nedožil), avšak podobnost se sice zapšklým, leč vzdělaným moralistou je jistě jen náhodná.
Zase už jsem trochu přeháněl. Včera jsem napsal, že jeden dávno a hluboko zapadlý pseudostudent se bouří proti jakémukoli fakultnímu vedení dennodenně, či dokonce vícekrát za jediný den (dokonce i nejreformnější ze všech děkanů Mléčné dráhy si nakonec z čiročirého zoufalství vymazal jeho číslo z mobilu, jak si pseudostudent svého času hořce, leč jak jinak, než veřejně, povzdechl při popisu pocitů použitého toaletního papíru). A vidíte, v sobotu si dal zatím pokoj. V pátek sice jedna tiskovina upozornila na to, že by si docela přál odchod dalšího fakultního vedení (je otázkou, zda jej tiskovina chápala jako osobnost rozpolcenou, nebo jen omylem zaměnila jednotné číslo za množné, protože napsala, že studenti chtějí, ač chce právě jen osamělý pan pseudostudent), ale dnes pusto a prázdno.
Spoustou věcí si pořád nejsem jist, a tak jsem rád, když se občas aspoň něco z toho, o čem jsem přemýšlel a pochyboval, potvrdí. Přestože praxe, jak se zdá, potvrdila pravdu přísloví nad myšlenkou slavného filozofa a matematika (jo, a mimochodem taky rychlostudenta berlínské ekonomie, se kterou si pospíšil tak moc, že by náš oblíbený hanopisník slintal blahem) Bertranda Russela.
Když se po novopečenských pseudofantaziích ocitne český právník někde v cizině, čeká ho zhusta nelehká mise (tedy pokud měl smůlu a novopečenské bláboly tam doletěly přes hranice v jiné podobě nežli jako „vtipy ze zahraničí,“ což naštěstí nebývá často). Jen si zkuste na chvíli představit takový imaginární dialog třeba s latinskoamerickým právníkem (což se řekne abogado, i kdyby to náhodou vůbec nebyl advokát):
Musím se pochlubit, že v téhle zámořské cizině mě mají celkem rádi. Mají tu totiž obrovský smysl pro humor, rádi se například chlubí tím, jak jejich země zjistila, že přestala být kolonií a stala se nezávislým státem, z poštovní zásilky, neboli, že nezávislost jim přišla (v roce 1821) poštou ze Španělska, a milují nekonečně dlouhé vtipy a všelijaké směšné historky. Těm mým se vydrží chechtat neuvěřitelně dlouho.
Shodou okolností krátce před mým odjezdem se někteří moudří a uvážliví žurnalisté začali zamýšlet nad (pro jistotu cituji:) poškozením řádně studujících studentů neuspokojenou mocichtivou klikou pseudoreformního vedení. Další z novinářů, jichž si (kajícně přiznávám) po počátečním váhání velmi vážím, se mne v docela jiné souvislosti zeptal na smysl a účel těchto (velkou většinou) mých úvah.