yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Eliška byla děvče nemyté, nečesané, s odporem k učení, jež zbla nechápala, a přece… Tak to prostě v životě chodí, i ošklivé housenky se někdy i v motýlky mění, napsal jeden slavný český spisovatel o matce Karla IV. a manželce Jana Lucemburského Elišce a demonstroval tak, že lidé se prostě vyvíjejí. A tak je to i s mnoha absolventy plzeňských práv, které teď ostřelují novopečenské fekalomety.
Ptáte se mne na názor na mediální objevy většinou z dávné doby někdy kolem loňského 15.října a starší, které některá média poznovu s různou mírou úspěšnosti zkusila recyklovat, přiznávám, že leckdy i s mírně změněným slovosledem (zřejmě jen lajdáctvím nebo omylem nebyly články označeny jako inzerce). Tyto stránky jsou sice věnovány obraně studentů, a dnes naštěstí již hlavně jen absolventů plzeňských práv, ale budiž.
Zjišťuji v dnešním moderním, složitém světě, že jsem jen obyčejná prostá duše, takový prosťáček. Tak třeba jsem si vždycky zcela mylně myslel, že účelem uklízení je uklidit. Samozřejmě, byl jsem na vojně, kde platilo, že co je mokré, to je taky čisté. Tato zásada je ovšem, aspoň pokud je mi známo, moderní dobou zcela překonána.
Chudák papír, snese všechno, i když se mu to nelíbí (a všechno musí snést i virtuální papír), třeba takový toaletní. No, jen si zkuste na moment představit, že jste na jeho místě. A tak musí alespoň virtuální papír snést další trochu blábolu, kterou se podařilo politikům a jejich novinářům, povodně nepovodně, přece jen protlačit na virtuální stránky. Možná pohled na zpěněné vlny pokryté nepropustnou špínou v nich vyvolal nostalgický stesk, že už sami nikoho skoro několik hodin nepokryli špínou, a tak hbitě povýšili virtuální papír na toaletní a hrdě se pustili do sto či dvě stě krát opakovaného díla.
V dobách radostně temného středověku uměly čarodějnice držet ústa (a to třeba takový Geoffroy Udatný, řečeno Tlustý, proslul výrokem, že na jeho pozemcích se ženy trápit nebudou, ať je upálí a hotovo). Co víc, kromě úst uměly čarodějky, vědmy a věštkyně držet i slovo. Když usilovným žvýkáním žabího, kočičího, kravského a ještě nějakého dalšího trusu vyvěštily nějakou pohromu, pohroma prostě nastala, protože se vědmy s ohledem na planoucí hranice bály reklamací. Dneska to nestojí za nic, přesněji to stojí za to, za co to všechno stojí podle hostinského Palivce.
Každý občas řekne nějakou pitomost. Ale když ji někdo říká dnes a denně pořád dokola jako zaseklý kolovrátek, je to k zamyšlení. Že by do novopečených hlav někdo nepozorovaně vpašoval myšlenku na metařský přebor a ta se prázdným prostorem stále znovu vracela jako nekonečná ozvěna?