yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Známe to všichni: neber úplatky, neber úplatky, nebo se zblázníš. Ale také: každá moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně. Není přitom nad korupčnější faktory, nežli je moc a nedostatek: není důvod korumpovat někoho, kdo nemá moc, pokud možno absolutní, aby nám dal něco, do lze získat i jinak. Už jsem se zmiňoval o tom, že jen opravdu hodně duševně postižený člověk by dnes masivně uplácel zelináře, aby sehnal nějaké banány
Jako správní studenti v přelomových dobách nečekali ani studenti plzeňských práv pasivně a se založenýma rukama někde v hospodě na ortel, který jim chystala jedna postarší dáma. Účastníkem správního řízení o prodloužení akreditace však byla jen jejich univerzita, takže jim nezbylo, nežli demonstrovat na promrzlých ulicích při svých bílých demonstracích, citovat co nejpřesněji neuvěřitelné výroky paní komisní a jejího doktora Nespravedlnosti při imitovaném pohřbu akademických svobod a právě tím bránit tomu, aby byly zlobou a nepravdou akademické svobody popraveny doopravdy.
Už den před březnovými Idami jsem si dovolil upozornit na naprosto nesporný, neoddiskutovatelný fakt, že profesorka Dvořáková stoprocentně vede nad všemi svými odpůrci, neboli nad zbytkem světa (ona dokonce vede nejméně šestsetprocentně, ale znáte mou nepřející povahu).
Všichni právníci to vědí, a studenti, kteří jimi doposud nejsou, ale kteří se v příštích letech stanou navzdory nepravdivému osočování, zapšklé, závistivé zlobě a nespravedlivé šikaně hrdými absolventy Fakulty právnické Západočeské Univerzity v Plzni, to vědí stejně dobře: plzeňská právnická fakulta je školou, na které učí na slovo vzatí odborníci, kteří jsou kromě toho slušnými lidmi. Lidmi, kteří chápou obsah slov solidarita, pravda, právo a lidskost.
Známe to dobře z pohádkových příběhů o zlých Bludimůrách a jiných zlostných, nespravedlivých stařenách: v pohádkách se bytosti přeměňují. Spravedlivý, moudrý a krásný člověk přejde z jednoho místa na druhé a je z něj rázem úskočný, škaredý hlupák, a naopak. Jakmile na slovo vzatý, renomovaný odborník vstoupí na půdu plzeňské právnické fakulty, přestane umět nejen svůj obor, ale i číst a psát a jeho publikační činnost se rázem rozpadne v prach, který rozfouká vítr do všech koutů světa. A naopak, neboť zřejmě nejde o nevratný proces.
Kdo rád čte knihy, ví, že dlouhodobě je v módě téma alternativní historie: co by bylo, kdyby Hitler vyhrál válku, co by bylo, kdyby za války přistály bojovné ještěrky, prostě co by bylo kdyby. Jak se zdá, zejména díky paní komisní, dosahujeme zcela nové žánrové pestrosti tvorbou alternativní přítomnosti. Na senátní půdě se totiž rozvlekle rozvykládala o tom, co by bylo, kdyby akreditace plzeňským právům nebyla prodloužena, jak o to moc a moc stála, kdyby soud rozhodnutí o prodloužení akreditace zrušil (tedy kdyby byla napřed podána žaloba, kterou by ona moc ráda podala, ale nemůže), prostě: co by bylo kdyby.