yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Pan ministr školství se rozhodl k rezignaci. Navždycky mu bude patřit poděkování dvou tisícovek studentů plzeňských práv i tisíců jejich blízkých, stejně jako tisíců hrdých absolventů plzeňských práv, poděkování desítky tisíc signatářů petice na zachování plzeňských práv i možná až sto tisíc dalších. Podle politologických učebnic (ovšem ne ruských, ale amerických) totiž na jednoho člověka, který veřejně vyjádří svůj názor, připadá pět až deset mlčících, kteří si však myslí totéž.
Člověk si rozhodně nemá upírat zábavu a smích, takže se ještě jednou vrátíme k onomu textíku z 19. března letošního roku, jímž paní komisní (případně někteří další, kteří se však podepíší asi až příště) srdceryvně vyzývá pana nejvyššího státního zástupce, aby podal ve veřejném zájmu žalobu proti rozhodnutí ministerstva školství, které se jí ale ani trošku nelíbí. A to mimo jiné i proto, že rozhodnutí porušuje princip rovnosti.
Přiznávám se celkem bez mučení, že jsem si vždy myslel, že paní komisní vládne své komisi železnou paží, případně železnou vůlí, případně i ústy z železného kovu nevelké tloušťky (jak je definován plech), ale že se otevřeně přizná (a ještě navíc státnímu zástupci) k tomu, že činnosti v jejích službách jsou nedobrovolné galeje, prostě nucená práce, to mně fakt nenapadlo. Když jsem psal o tom, že spatřuje veřejný zájem ve svém osobním zájmu, byl jsem sice skálopevně přesvědčen o pravdivosti tohoto poznatku, ale nenapadlo mne, že se právě paní komisní se mnou tak nadšeně ztotožní.
Člověk je tvor omylný, o mně to platí přinejmenším dvojnásob, a tak se Vám musím omluvit za své fatální omyly. Trapně jsem spočetl počet vyučujících docentů a profesorů na plzeňské filozofické fakultě, vydělil ho mechanicky jejich osmi studijními programy a vyšlo mi 2,5, což je právě ten omyl. Omlouvám se opravdu upřímně, že jsem Vás mystifikoval, že by snad plzeňští filozofové měli na jeden studijní program 2,5 docenta či profesora. Opravdu to tak není.
Opravdoví reformátoři (a bojovníci se zlořády) to nemají vůbec lehké. Giordano Bruno sice revolučně zreformoval náš pohled na vesmír, ale shořel na hranici poté, co ho (jistě korektně a transparentně) udal jeden z jeho žáků. I v dobách relativně moderních musel za obranu nevinně pronásledovaného utéci do exilu Emile Zola, a Masarykovi za totéž (tedy za boj proti pomluvám a lžím, předem odsuzujícím obviněné) aspoň vytloukli okna. Příkladů by mohlo být bezpočet: opravdoví reformátoři (a bojovníci se zlořády) to prostě nemají vůbec lehké. Naopak, s pseudoreformátory a bojovníky za vlastní zájem ve jménu toho veřejného to nemáme lehké my ostatní.
Co bude dál? Co bude zítra? Národ jímá panika, že k němu jeho milostivá, milostiplná paní komisní snad zítra ani nepromluví. Protože už dnes se dala slyšet, že přes víkend splnila svůj obtížný, komplikovaný úkol napsat dvě, možná až čtyři, slova a adresovala tudíž svůj návrh na podání žaloby ve veřejném zájmu panu nejvyššímu státnímu zástupci. Tím ovšem vytřela zrak pochybovačům, kteří očekávali, že nás bude den po dni napínat (dnes jsem napsala jen jedno slovo, protože svítí slunce či naopak prší, takže podnětem k podání žaloby se budu dál zabývat ještě i zítra, pozítří a tak dál). Nakonec to tedy za pouhých deset dní zvládla, ale o čem tedy bude mluvit zítra?